Josef August Rakouský
rakouský arcivévoda From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Josef August Viktor Klemens Maria Rakouský (9. srpna 1872 Alcsútdoboz – 6. července 1962 Straubing) byl rakouský arcivévoda, člen habsbursko-lotrinské dynastie. Od mládí sloužil v c.k. armádě, za první světové války velel armádním uskupením v Srbsku, na východní frontě a nakonec v Itálii. V armádě dosáhl nejvyšší hodnosti polního maršála (1918). Jako oblíbený člen uherské větve Habsburků sehrál důležitou úlohu i po zániku monarchie a v roce 1919 byl krátce regentem v Maďarsku. I později se v meziválečném období uplatňoval v různých sférách veřejného života a v letech 1936–1944 byl prezidentem Maďarské akademie věd.
_in_1917.jpg)
Remove ads
Původ
Josef byl synem arcivévody Josefa Karla Ludvíka Rakouského a princezny Klotyldy Sasko-Kobursko-Gothajské. Jeho děd byl uherským palatinem, rovněž jeho otec žil převážně v Uhrách. Zde Josef August navštěvoval benediktinské gymnázium v Győru.
Život a vojenská kariéra
Po maturitě vstoupil jako poručík do c. k. armády, službu začínal u 1. pěšího pluku v Opavě, poté sloužil v Prešpurku a po povýšení na nadporučíka (1894) u dragounů v Brně. Po dosažení plnoletosti se jako arcivévody stal automaticky členem rakouské Panské sněmovny.[2] V roce 1898 byl povýšen na kapitána a poté několik let strávil v Budapešti u královské uherské zeměbrany (jeho otec byl v té době vrchním velitelem zeměbrany). Postupoval v hodnostech (major 1902, podplukovník 1903, plukovník 1905). Od roku 1905 byl čestným majitelem 15. dragounského pluku.[3] U zeměbrany dosáhl hodnosti generálmajora (1908), až jako polní podmaršál (1911) se vrátil k c. k. armádě a byl velitelem 31. pěší divize v Budapešti.[4]
Jako velitel 31. pěší divize bojoval na začátku první světové války na srbské frontě,[5] později byl přeložen do Haliče. V roce 1914 dosáhl hodnosti generála jezdectva[6] a od září 1914 byl velitelem 7. armádního sboru.[7][8] Po vyhlášení války ze strany Itálie byl přeložen na italskou frontu a zúčastnil se bitev na Soči. V listopadu 1916 se vrátil na východní frontu, kde bojoval proti ruským a rumunským vojskům. K datu 1. listopadu 1916 obdržel nově zřízenou armádní hodnost generálplukovníka. V lednu 1918 byl znovu povolán na italskou frontu, kde byl pověřen velením 6. armády, v létě téhož roku pak převzal vrchní velení nad 10. a 11. armádou (Jihotyrolská armádní skupina). Závěr války strávil na Balkáně, kde převzal velení Kövessovy. Těsně před zánikem monarchie byl jako historicky poslední osobnost povýšen do hodnosti rakousko-uherského polního maršála (24. října 1918).[9] K datu 1. prosince 1918 byl v armádě penzionován.[10]
Dne 27. října 1918 jej císař Karel I. jmenoval homo regius, svým zástupcem v Uhrách,[11] protože z důvodu nepokojů byla nutná stálá přítomnost nositele monarchistického rozhodnutí v Budapešti. Maďarsko 16. listopadu 1918 vyhlásilo republiku a král se 13. listopadu zřekl veškerého podílu na vládních záležitostech. V dobách Maďarské republiky rad znělo jeho jméno Joseph von Alcsút. Po obnovení monarchie byl od 7. do 23. srpna 1919 říšským správcem, respektive regentem,[12][11] a v této funkci byl později vystřídán admirálem Horthym.
Jako příslušník uherské větve Habsburků si díky své výborné znalosti maďarštiny a řadě kulturních zájmů udržoval popularitu v Maďarsku i v pozdějších letech a zastával funkce v řadě různých institucí. Od roku 1927 byl členem obnovené Horní sněmovny Maďarského království. Byl držitelem čestných doktorátů na univerzitách v Budapešti a Kluži. V letech 1936–1944 byl prezidentem Maďarské akademie věd. Na konci druhé světové války uprchl do USA (1944), později se vrátil do Evropy a žil v soukromí v Bavorsku u své sestry Margarety, provdané Thurn-Taxisové.
Zemřel 6. července 1962 ve věku 89 let v Rain/Straubingu v Německu.
Remove ads
Řády a vyznamenání
Již v roce 1891 se stal rytířem prestižního Řádu zlatého rouna,[13] během vojenské služby později získal řadu ocenění nejen v Rakousku-Uhersku, ale i od zahraničních panovníků.[14][15] V roce 1917 byl dekorován Vojenským řádem Marie Terezie (jednalo se o první řádovou promoci od roku 1866 konanou v císařské vile Wartholz 17. srpna 1917).[16][17]
Rakousko-Uhersko
Řád zlatého rouna (1891)
Jubilejní pamětní medaile (1898)
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1905)
Vojenský jubilejní kříž (1908)- Vojenská záslužná medaile (1911)
Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1914)
velkokříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1915)
Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)- Vojenský záslužný kříž I. třídy s válečnou dekorací (1916)
Karlův vojenský kříž (1916)
komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1917)
velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1918)
.png){kind=small}
Zahraničí
Řád svatého Huberta (Bavorsko, 1893)
velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko, 1897)
velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko, 1905)
Řád černé orlice (Německo, 1906)
velkokříž Viktoriina řádu (Spojené království, 1908)
velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko, 1908)
velkokříž Leopoldova řádu (Belgie, 1910)
Železný kříž II. třídy (Německo, 1915)
velkokříž Záslužného řádu bavorské koruny (Bavorsko, 1915)
Železný kříž I. třídy (Německo, 1916)
Pour le Mérite (Německo, 1917)
Manželka a potomci
Dne 15. listopadu 1893 se oženil se s bavorskou princeznou Augustou Marií Luisou, dcerou Leopolda Maxmiliána Bavorského a arcivévodkyně Gisely Luisy Rakouské, dcery Františka Josefa I.
- Josef František (28. března 1895 – 25. září 1957), ⚭ 1924 Anna Pia Saská (4. května 1903 – 8. února 1976), dcera saského krále Fridricha Augusta III.
- Gisela Augusta (5. července 1897 – 30. března 1901)
- Žofie Klementina Augusta (11. března 1899 – 19. dubna 1978), zemřela svobodná a bezdětná
- Ladislav Luitpold (3. ledna 1902 – 29. srpna 1946)
- Matyáš Josef (26. června 1904 – 7. října 1905)
- Magdalena Marie (6. září 1909 – 11. května 2000)
Remove ads
Dílo
Kromě psaní publikací též psal do vědeckých časopisů:[18]
- In denWildnissen Afrikas. Jagdschilderungen aus dem Sudan, Neudamm 1908, 43 str.
- Weidmanns Erinnerungen. Wien-Budapest 1915,176 str.
- A világháboru, amílyennek én láttam (Světová válka, jak jsem ji zažil). Das Aktenmaterial gesammelt und zgst. von Dezsö Rubint/Rubinthy, 7 sv., Budapest 1926-1934
- Der italienische Sieg am Piave. Aus den Memoiren des Erzherzogs Josef, Roma 1936, 20 str.
- Ave crux, spes unica. 1945-1949 (Sammlung meiner von Herzen kommenden Gebete aus der Zeit meiner unglückseligen Verbannung), Clevland O. 1949, 88 str.
- Hohe Jagd. 75 Jahre Weidwerk, Slzburg-Stuttgart 1957, 422 str.
Remove ads
Vývod z předků
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads