Jules Dassin

Jules Dassin, rozený Julius Dassin (18. prosince 1911 Middletown v Connecticutu – 31. března 2008 Atény), byl americký filmový režisér, scenárista, producent a herec. Po počátečním úspěchu v Hollywoodu se na začátku McCarthyho éry přestěhoval do Evropy, kde pokračoval ve své kariéře. Mezi jeho nejznámější díla patří filmy Rififi, Never on Sunday a Topkapi, které byly natočeny v Evropě. Jeho druhou manželkou byla řecká herečka a později politička Melina Mercouri. Po letech strávených v exilu ve Francii přijal řecké občanství.^[1]

Jules Dassin
Rodné jméno	Julius Dassin
Narození	18. prosince 1911 Middletown
Úmrtí	31. března 2008 (ve věku 96 let) Athény
Příčina úmrtí	chřipka
Místo pohřbení	První athénský hřbitov
Národnost	Židé
Alma mater	Morris High School Camp Kinderland
Povolání	filmový režisér, scenárista, filmový producent, herec, divadelní režisér a režisér
Ocenění	Cena za nejlepší režii v Cannes (1955)
Nábož. vyznání	judaismus
Choť	Béatrice Launer (1933–1962) Melina Mercouriová (1966–1994)
Děti	Joe Dassin Julie Dassin Richelle Dassin
Příbuzní	Julien Dassin (vnuk)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dassin získal cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes za svůj film Du rififi chez les hommes. Později byl nominován na Oscara za nejlepší režii a nejlepší scénář, za svůj film Never on Sunday; byl nominován na cenu Tony za nejlepší režii muzikálu za broadwayskou inscenaci muzikálu Illya Darling.

Život

Julius Dassin se narodil v Middletownu v Connecticutu 18. prosince 1911 Berthě (rozené Vogelové) a Samuelovi Dassinovi, holiči. Jeho rodiče byli oba židovští přistěhovalci z Oděsy. Po přestěhování do New Yorku vyrůstal Jules Dassin se sedmi sourozenci v harlemské čtvrti. Julius navštěvoval Morris High School v Bronxu. Profesionálně se začal věnovat herectví v roce 1926, ve čtrnácti letech, v Yiddish Art Theatre v New Yorku. Od roku 1934 strávil Julius tři roky studiem dramatické techniky v Evropě. Pobýval v Itálii, Francii, Španělsku, Německu, Rusku, Anglii, Československu, Portugalsku, Švýcarsku a Řecku, kde si pracoval různé drobné práce, aby se uživil. Ve 30. letech 20. století se stal členem Komunistické strany, kterou v roce 1939 opustil, zklamán paktem Hitlera a Stalina.^[1]

V roce 1940 Dassin poprvé režíroval na Broadwayi a psal skeče pro rozhlasové pořady. V roce 1941 debutoval jako filmový režisér ve filmové produkční společnosti Metro-Goldwyn-Mayer.

Jeho kariéru v USA ukončila McCarthyho éra. V roce 1949 se stal terčem protikomunistického vyšetřování, a proto šéf produkce Foxu Darryl F. Zanuck nechal natočit jeho další film Night and the City v Londýně místo v USA. Dassin si však nemohl záběry sám sestříhat, protože mu byl odepřen přístup do studiového prostoru v Hollywoodu. Místo toho dával pokyny ke střihu po telefonu.

V roce 1951 Elia Kazan a Edward Dmytryk udali Dassina Výboru pro neamerické aktivity Sněmovny reprezentantů (HUAC). Bez vyhlídky na další zaměstnání v americkém filmovém průmyslu Dassin a jeho rodina emigrovali do Evropy. I tam se k filmu mohl vrátit až po pěti letech kvůli tlaku USA na evropské filmové producenty, kteří se obávali, že Dassinovy filmy nebudou v USA distribuovány.

V roce 1955 začal Dassin pracovat na svém prvním evropském filmu: gangsterský film Rififi, natočený ve Francii, se setkal s obrovským kritickým i populárnějším úspěchem. Dassin nechal francouzský román přeložit do angličtiny, napsal scénář v angličtině a nechal ho přeložit zpět do francouzštiny. Pod pseudonymem Perlo Vita si také zahrál jednu ze čtyř hlavních rolí. Za Rififiho získal Dassin cenu za nejlepší režii na filmovém festivalu v Cannes v roce 1955. Slavná 32minutová scéna vloupání, ve které nepadlo ani slovo, byla citována, napodobována a parodována v několika pozdějších filmech, včetně samotného Dassina ve filmu Topkapi.

V roce 1955 se v Cannes setkal s řeckou herečkou Melinou Mercouri. Následující rok si zahrála v jeho filmu He Who Must Die podle románu Nikose Kazantzakise Řecká vášeň (Ο Χριστός ξανασταυρώνεται). Dassin také dosáhl svých velkých mezinárodních úspěchů filmem Never on Sunday (1960) a Topkapi (1964) s Mercouriovou. Dassin a Mercouriová se vzali v roce 1966. Po vojenském převratu v Řecku odešli do exilu v Paříži.

Dassinovy pozdější filmy nebyly ani komerčně, ani umělecky úspěšné. V roce 1968 se vrátil do USA kvůli hře Black Power. Ve stejném roce pracoval také na Broadwayi a byl nominován na dvě ceny Tony jako režisér a scenárista muzikálové verze filmu Never on Sunday .

Od roku 1974, po skončení vojenské diktatury, Dassin a Mercouriová opět žili v Řecku. V roce 1992 mu bylo uděleno čestné řecké občanství. Po smrti své manželky v roce 1994 založil Nadaci Meliny Mercouri a vedl kampaň za návrat parthenónských mramorů z Londýna do Atén, což bylo pro Mercouriovou nejvyšší prioritou, zejména během jejího působení ve funkci řecké ministryně kultury. Nové Muzeum Akropole, jehož vznik spoluinicioval Dassin, bylo otevřeno v roce 2009. Dassin se však otevření nedožil – zemřel ve věku 96 let v aténské nemocnici Hygeia a na své přání byl pohřben na Prvním aténském hřbitově vedle Meliny Mercouriové