Károly Khuen-Héderváry

Károly Khuen-Héderváry hrabě de Hédervár (německy Carl Borromeus Anton Josef Maria Wilhelm Graf Khuen-Belasi-Héderváry, Graf zu Lichtenberg, Freiherr von Neu Lembach und Gandegg) (23. května 1849 Jeseník – 16. února 1918 Budapešť) byl uherský šlechtic a rakousko-uherský politik. Jako absolvent práv se od mládí uplatňoval v politice a ve státní správě. Dvacet let zastával funkci chorvatského bána (1883–1903) a poté byl dvakrát uherským předsedou vlády (1903, 1910–1912).

Károly Khuen-Héderváry
Ministerský předseda Uherského království
Ve funkci: 17. ledna 1910 – 16. dubna 1912
Předchůdce	Sándor Wekerle
Nástupce	László Lukács
Ve funkci: 27. června 1903 – 3. listopadu 1903
Předchůdce	Kálmán Széll
Nástupce	István Tisza
Chorvatský bán
Ve funkci: 4. prosince 1883 – 27. června 1903
Předchůdce	Hermann von Ramberg
Nástupce	Teodor Pejačević
Stranická příslušnost
Členství	Liberální strana Národní strana práce Spojená opozice
Narození	23. května 1849 Jeseník
Úmrtí	16. února 1918 (ve věku 68 let) Budapešť
Titul	hrabě
Choť	Margit Teleki de Szék
Rodiče	Antal Khuen-Héderváry (1817–1886) a Angelika Izdenczy (1823–1894)
Děti	Sándor Khuen-Héderváry Károly Khuen-Héderváry
Příbuzní	Antal Khuen (bratr)
Alma mater	Cisterciácké gymnázium v Budapešti (do 1867) Právnická fakulta v Záhřebu (do 1871) Piaristické gymnázium v Budapešti
Profese	politik a diplomat
Ocenění	Řád zlatého rouna (1891)
Commons	Károly Khuen-Héderváry
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Károly Khuen-Héderváry jako uherský ministerský předseda (1903)

Zámek Hédervár, hlavní sídlo rodu Khuen-Héderváry 1873–1945

Pocházel ze starého šlechtického rodu Khuen-Belasi usazeného od 117. století v Chorvatsku. Narodil se jako nejstarší syn do početné rodiny hraběte Antona Khuena (1817-1886) a jeho manželky Angeliky, rozené baronky Izdenczyové (1823–1894).^[1] Jeho rodištěm byl hotel U císaře rakouského v Jeseníku, protože otec byl v té době pacientem Vinzenze Priessnitze.^[2] V Jeseníku rodina strávila několik let, později se přesunula na rodové statky v Chorvatsku. Károly studoval na církevních gymnáziích v Pešti a Pécsi, poté absolvoval práva na univerzitě v Záhřebu. Začínal jako právník u krajského soudu v Záhřebu, později působil ve správě župy Srem. V letech 1875 a 1878 byl zvolen poslancem uherského sněmu jako kandidát Liberální strany a stoupenec politiky Kálmána Tiszy. V roce 1882 byl jmenován vrchním županem v Győru, kde proslul organizováním záchranných prací po povodních v lednu 1883.^[3]

Po nepokojích a dočasné vojenské vládě generála Ramberga byl k datu 1. prosince 1883 jmenován do funkce chorvatského bána,^[4] kterou zastával dvacet let.^[5] Jeho správa tehdejší jižní uherské země byla ovlivněna snahami o pevnější spojení mezi Chorvatskem a zbytkem Zalitavska. Prosazoval myšlenku tzv. Velkého Maďarska (spojených zemí od Karpat po Jadran). Hned po příchodu do funkce eliminoval vliv chorvatské opozice, jeho další působení provázela korupce a často nezákonné prostředky v potlačování protimaďarské politiky. V Chorvatsku provedl celou řadu správních reforem. Za jeho působení země zažila hospodářský růst, rozvíjí se průmysl, byly zakládány nové továrny, banky, pojišťovny, zemědělské podniky, pivovary ad. Rozvíjela se i menší města díky elektrifikaci. Proti tomu se však postavilo stále silnější hnutí o dodržování chorvatského státního práva (tzv. Pravaši) a také stoupající chorvatský nacionalismus, který se projevoval především ve městech. Khuen-Héderváry se stal symbolem maďarizace, prosazoval maďarštinu v úřadech i jako vyučovací jazyk na gymnáziích. Sám přitom výborně mluvil chorvatsky a naopak z Budapešti byl paradoxně kritizován pro příliš shovívavé postoje k Chorvatům. Ve funkci bána byl několikrát konfrontován s projevy nespokojenosti, například v roce 1895 při návštěvě císaře Františka Josefa při příležitosti slavnostního otevření Národního divadla v Záhřebu.^[6]

Po dalších nepokojích v roce 1903 byl z Chorvatska odvolán, ale protože měl celoživotní podporu císaře Františka Josefa, byl v červnu téhož roku jmenován předsedou uherské vlády.^[7] Nedokázal ale najít podporu pro navrženou daňovou politiku a financování uherské zeměbrany, musel již v listopadu odstoupit. V následující vládě Istvána Tiszy zastával od 3. března 1904 funkci ministra a latere, tj. zástupce uherské vlády ve Vídni. S celým kabinetem odstoupil v červnu 1905. Na začátku roku 1910 spolu s Istvánem Tiszou založil nový politický subjekt, Národní stranu práce, která byla složená z velkostatkářů a podnikatelů, jejím programem byla podpora dualismu. Národní strana práce zvítězila v roce 1910 ve volbách a Khuen-Héderváry byl znovu jmenován do funkce uherského ministerského předsedy,^[8] zároveň spravoval resort vnitra.^[9] Podobně jako v Chorvatsku volil nepříliš vybíravé prostředky k omezení vlivu opozice a musel rezignovat v dubnu 1912. Nadále se veřejného života zúčastňoval jen z pozice člena Sněmovny magnátů, kromě toho zastával čestnou funkci ředitele Maďarské hypoteční úvěrové banky.

Zemřel v Budapešti 16. února 1918 ve věku 68 let na následky mrtvice, pohřben byl v rodové hrobce v Héderváru.^[10]

Tituly a ocenění

Manželka Margit, rozená hraběnka Teleki (1860–1922)

Rodina Khuen-Belasi užívala již od roku 1630 hraběcí titul. Károly zdědil v roce 1873 majetek po strýci Hederichovi (1802–1873) z vymírajícího rodu hrabat Viczayů de Hédervár.^[11] Na základě toho požádal o rozšíření jména a od 3. prosince 1874 užíval příjmení Khuen-Belasi-Héderváry, respektive jen Khuen-Belasi. Ve funkci chorvatského bána obdržel v roce 1883 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence^[12] a v roce 1886 byl jmenován c. k. komořím.^[13] Jako majitel velkostatků byl také dědičným členem uherské Sněmovny magnátů. Během působení v Chorvatsku získal čestné občanství v Záhřebu a Varaždínu. Za zásluhy se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí,^[14] nejvyššího ocenění dosáhl v roce 1891 jako rytíř Řádu zlatého rouna.^[15]

Rakousko-Uhersko

• Řád železné koruny I. třídy (1885)
• Řád zlatého rouna (1891)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1910)

Zahraničí

• Řád koruny I. třídy (Německo)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu bílého orla (Srbsko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)

Rodina

V roce 1880 se oženil s uherskou šlechtičnou hraběnkou Margit Telekiovou de Szék (1860–1922), která byla mimo jiné příbuznou Kálmána Tiszy.^[16] Později se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.^[17] Svatba se konala na telekiovském zámku Gyömrő poblíž Budapešti. Z manželství se narodili dva synové. Starší Alexander (Sándor, 1881–1946) působil ještě v době monarchie v diplomacii a v letech 1933–1941 byl maďarským velvyslancem ve Francii. Mladší Karl (Károly, 1888–1960) sloužil v c. k. armádě a byl členem Sněmovny magnátů.^[18]

Károlyho mladší bratr Heinrich (1860–1928) byl c. k. komořím a dědičným členem uherské Sněmovny magnátů. Jejich sestra Sabina (1863–1942) byla manželkou hraběte Jana Jindřicha Voračického z Paběnic, majitele velkostatku Monostór.

Majetkové poměry

Po otci a spřízněném rodu Viczayů byl dědicem několika velkostatků ve čtyřech uherských župách a patřilo mu bezmála 13.000 hektarů půdy.^[19] Původním rodovým sídlem byl zámek Nuštar v Chorvatsku, Károly později přesídlil na zámek Hédervár poblíž Győru. Tento zámek nechal v letech 1906–1907 nákladně přestavět.