Karel Hoffmann (politik)

Karel Hoffmann (15. června 1924 Stod – 21. února 2013^[1]) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, ministr vlád ČSSR a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Během srpnové invaze v noci 21. srpna 1968 nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu, aby nemohlo být odvysíláno Provolání Všemu lidu ČSSR.

Ing. Karel Hoffmann
Karel Hoffmann (Obrana lidu, 1971)
Ministr kultury a informací ČSSR
Ve funkci: 1967 – 1968
Předchůdce	Jiří Hájek
Nástupce	Miroslav Galuška
Ministr spojů ČSSR
Ve funkci: 1969 – 1971
Předchůdce	Milan Smolka
Nástupce	Vlastimil Chalupa
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci: 1971 – 1990
Stranická příslušnost
Členství	KSČ
Narození	15. června 1924 Stod Československo Československo
Úmrtí	21. února 2013 (ve věku 88 let)
Profese	politik a odborář
Ocenění	Čestné občanství města Plzně (1984) Řád Vítězného února Řád práce Řád Klementa Gottwalda Řád republiky
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Komunistická kariéra

V letech 1949–1959 byl pracovníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ ho zvolil XIII. sjezd KSČ a v této funkci ho potvrdil XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V období únor – květen 1971 byl kandidátem předsednictva ÚV KSČ a od května 1971 až do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ. Zároveň v období březen 1987 – listopad 1989 zastával funkci člena sekretariátu ÚV KSČ a v téže době i tajemníka ÚV KSČ.^[2]

Zastával i četné státní a vládní funkce. V letech 1959 až 1967 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu. V období 1967 – duben 1968 byl ministrem kultury a informací ve vládě Jozefa Lenárta a předsedou Výboru pro kulturu a informace. Od května do září 1968 byl ředitelem Ústřední správy spojů. Jako protireformní komunista z této funkce nařídil dne 21. srpna 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy vypnout všechny rozhlasové vysílače, aby nemohlo být odvysíláno oficiální provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ.^[2][3]

Od září 1969 do ledna 1971 působil ve třetí vládě Oldřicha Černíka a první vládě Lubomíra Štrougala coby Ministr – předseda Výboru pro pošty a telekomunikace (po zrušení federálních výborů a jejich proměně na ministerstva od 1. ledna 1971 jako ministr spojů). Od roku 1971 byl předsedou, členem předsednictva a sekretariátu ÚRO (do funkce potvrzen na všeodborovém sjezdu roku 1977), od roku 1973 člen genenerální rady a byra Světové odborové federace a její místopředseda (do místopředsednické funkce zvolen roku 1978). Od roku 1971 byl rovněž členem předsednictva Ústředního výboru Národní fronty ČSSR.^[2][4][5]

V roce 1965 mu byl udělen Řád práce, roku 1973 Řád Vítězného února, roku 1974 Řád republiky, v roce 1984 Řád Klementa Gottwalda a téhož roku získal titul Hrdina socialistické práce.^[4]

Dlouhodobě rovněž zasedal v zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 49 – Plzeň II, Západočeský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1976, volbách v roce 1981 a volbách v roce 1986. Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na poslanecký post v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.^{[6][7][8][9][10]}

Během posledních let normalizace se Hoffmann zapojil do manévrování okolo personálních změn ve vedení komunistické strany. Koncem srpna 1987 navštívil prezidenta Gustáva Husáka a naznačil mu, že by měl rezignovat na post generálního tajemníka ÚV KSČ. Husák pak skutečně koncem roku tuto funkci opustil (a zůstal jen na prezidentském postu).^[11]

Jeho politická kariéra skončila sametovou revolucí. Již ustavující prohlášení Občanského fóra z 19. listopadu 1989 zmiňovalo Hoffmannovu rezignaci jako jeden z konkrétních požadavků. Ve dnech 24. – 26. listopadu 1989 pak Miloš Jakeš svolal mimořádné zasedání ÚV KSČ, kde doporučil, aby na vlastní žádost byli z ÚV KSČ uvolněni někteří funkcionáři, včetně Hoffmanna.^[12] Nakonec byl v únoru 1990 vyloučen z KSČ. Poté odešel z politického života.^[4]

Obžalování z vlastizrady

V roce 2003 byl Hoffmann odsouzen za to, že úmyslně nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci 21. srpna 1968 během Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a snažil se tak zabránit provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ. Chtěl tak pomoci protireformnímu křídlu KSČ a intervenčním armádám. Hoffmann byl vůbec prvním komunistickým funkcionářem odsouzeným v souvislosti s invazí. Odvolací soud později změnil kvalifikaci jeho trestného činu, z původní vlastizrady na zneužití pravomoci veřejného činitele. Následně ho Vrchní soud v Praze v říjnu 2003 uznal vinným ze sabotáže a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.^[13][14] Proti tomuto rozhodnutí si Hoffmann podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten v roce 2009 jeho stížnost zamítl.^[15] Hoffmann nastoupil do vězení 9. srpna 2004, již po 26 dnech však byl ze zdravotních důvodů propuštěn.^[16]

Jako jedna z hlavních postav se objevil ve filmu Jiřího Mádla Vlny (2024), který se odehrává v letech 1967–1968, kdy byl Hoffmann ředitelem Ústřední správy spojů (hrál Tomáš Maštalír).^[17]