Konstantin Fedin

Konstantin Alexandrovič Fedin (Константи́н Алекса́ндрович Фе́дин, 12. února^jul./ 24. února 1892^greg., Saratov – 27. ledna 1977 Moskva)^[1] byl ruský spisovatel a funkcionář sovětského režimu.

Konstantin Fedin
Narození	12.jul. / 24. února 1892greg. Saratov
Úmrtí	15. července 1977 (ve věku 85 let) Moskva
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Povolání	básník, spisovatel, politik a novinář
Alma mater	Literární institut Maxima Gorkého
Žánr	román a novela
Významná díla	Města a roky (1924), Bratři (1928)
Ocenění	Hrdina socialistické práce (1967) Stalinova cena Vlastenecký záslužný řád Řád hvězdy přátelství národů Leninův řád … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl synem majitele papírnictví v Saratově, od roku 1911 studoval hospodářskou školu v Moskvě a od roku 1913 psal pro časopis Nový Satirikon. Pak odešel na studie do Německa, kde byl za první světové války internován jako občan nepřátelského státu. Po návratu do Ruska pracoval v lidovém komisariátu osvěty, byl hercem a novinářem, v občanské válce se postavil na stranu bolševiků,^[2] ale členem komunistické strany se nestal.

V roce 1921 byl zakládajícím členem petrohradské avantgardní literární skupiny Serapionovi bratři. V roce 1924 vydal své nejznámější dílo Města a roky, v němž vycházel ze svých válečných zážitků a vytvořil první velký román sovětské literatury, ukazující různé reakce intelektuálů na revoluci (knihu v roce 1973 zfilmoval Alexandr Zarchi).^[3] Vydal také historický román Bratři, humornou novelu Kronika kláštera Narovčatského, satiry na kapitalistickou společnost Únos Evropy a Sanatorium Arktur, kroniku druhé světové války Oheň, soubor črt z literárního zákulisí Utrpení starého Werthera a životopisnou studii Gorkij mezi námi. Na počátku roku 1943 začal pracovat na trilogii První radosti,^[1] Neobyčejné léto^[1] a Oheň,^[1] jehož druhá část zůstala nedokončena. V roce 1949 mu byla udělena Stalinova cena^[1].

V roce 1958 se stal členem Akademie věd SSSR a v roce 1959 stanul v čele Svazu spisovatelů SSSR.^[4] Byl poslancem Nejvyššího sovětu, čtyřikrát obdržel Leninův řád (1962, 1967, 1972, 1975) a v roce 1967 byl poctěn titulem Hrdina socialistické práce.^[1] V roce 1968 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

Podílel se na perzekuci Borise Leonidoviče Pasternaka^[1] a v roce 1973 byl jedním ze signatářů prohlášení sovětských spisovatelů odsuzujících opoziční aktivity Alexandra Isajeviče Solženicyna^[1] a Andreje Dmitrijeviče Sacharova.

V Saratově bylo v roce 1981 otevřeno Fedinovo muzeum.

Téměř celé jeho dílo bylo přeloženo do češtiny.