Kwame Nkrumah

Kwame Nkrumah (21. září 1909 – 27. dubna 1972) byl africký protikoloniální vůdce, zakladatel a první prezident moderního ghanského státu a jeden z nejvlivnějších panafrikanistů 20. století. Byl také jednou z vůdčích osob tehdy se rodícího Hnutí nezúčastněných zemí.

Kwame Nkrumah na sovětské známce

Kwame Nkrumah
Kwame Nkrumah
1. Prezident Ghany
Ve funkci: 1. července 1960 – 24. února 1966
Předchůdce	nikdo, funkce vytvořena
Nástupce	Joseph Arthur Ankrah
Předseda vlády Ghany
Ve funkci: 6. března 1957 – 1. července 1960
Panovník	Alžběta II.
Předchůdce	nikdo, funkce vytvořena
Nástupce	nikdo, funkce zanikla
Předseda vlády Zlatonosného pobřeží
Ve funkci: 21. března 1952 – 6. března 1957
Panovník	Alžběta II.
Gen. guvernér	Charles Arden-Clarke
Předchůdce	nikdo, funkce vytvořena
Nástupce	nikdo, funkce zanikla
Stranická příslušnost
Členství	Convention People’s Party United Gold Coast Convention
Narození	21. září 1909 Nkroful, Zlaté pobřeží (současná Ghana)
Úmrtí	27. dubna 1972 (ve věku 62 let) Bukurešť, Rumunsko
Příčina úmrtí	rakovina kůže a rakovina prostaty
Místo pohřbení	Nkrumahovo mauzoleum Akkra Nkroful
Děti	Gamal Nkrumah Samia Nkrumahová Sekou Nkrumah
Sídlo	Rin Grand Hotel (1971–1972)
Alma mater	Lincolnova univerzita Achimota School University of Pennsylvania Graduate School of Education Londýnská škola ekonomie
Profese	politik, spisovatel, diplomat, lektor, autor, akademik a vysokoškolský učitel
Náboženství	křesťanství
Ocenění	Řád Bílého lva s kolanou (1961) rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky (1963) velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska (1965) Řád společníků O. R. Tamba (2004) Leninova mírová cena
Commons	Kwame Nkrumah
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jeho otec byl zlatník a matka obchodnice. Byl pokřtěn jako římský katolík a strávil devět let v římskokatolické základní škole blízko Half Assini. V roce 1930 po úspěšném ukončení Achimota College začal kariéru pedagoga. Ve studiu se rozhodl pokračovat v USA. Navštěvoval Lincoln University v Pensylvánii od roku 1935 a v roce 1939 získal magisterský titul. Studoval literaturu socialismu (hlavně Karla Marxe a V. I. Lenina) a byl ovlivněn panafrikanistickým ideologem Marcusem Garveym a černošským socialistou Williamem Edwardem Burghardtem Du Boisem.^[1] Toho po zisku moci Nkrumah pozval do Ghany, kde dožil – ostatně hlásal, že by se všichni američtí černoši měli vrátit do Afriky, což je idea, která je v Ghaně stále aktuální.^[2] Nkrumah popsal sebe sama jako "nesektářského křesťana a marxistického socialistu". Do politiky vstoupil ještě jako student v USA, kde se stal prezidentem studentské organizace sdružující africké studenty. Z USA odešel v květnu 1945 do Anglie, kde organizoval 5. Panafrický kongres v Manchesteru.

Politická kariéra

Mezitím ve Zlatém pobřeží J. B. Danquah zformoval stranu "United Gold Coast Convention" (UGCC), která podporovala autonomii na ústavní úrovni. Nkrumah byl pozván do funkce generálního tajemníka a tak se v roce 1947 vrátil domů. Jako generální tajemník organizoval mítinky po celé zemi a začal vytvářet obrovskou základnu pro nové hnutí. V únoru 1948 se objevily rozsáhlé nepokoje a Nkrumah byl spolu s dalšími lídry UGCC zatčen.

Vznikl rozdíl mezi středními lídry UGCC a radikálními stoupenci Nkrumaha. Proto v červnu 1949 založil Nkrumah "Convention Peoples' Party" (CPP), stranu, jejímž programem byla okamžitá autonomie Zlatého pobřeží. V lednu 1950 spustil Nkrumah nenásilnou kampaň, jejímž cílem byly protesty, stávky a odmítání spolupráce s autoritami Britského impéria.

V následné krizi byla země poznamenána a Nkrumah byl znovu zatčen a odsouzen k ročnímu vězení. Ale v prvních volbách ve Zlatém pobřeží (8. únor 1951) vyhrála CPP. Zvolením do parlamentu byl Nkrumah propuštěn z vězení a v roce 1952 se stal premiérem Zlatého pobřeží.

V roce 1958 jeho vláda zlegalizovala uvěznění bez soudu pro ty, kteří představují bezpečnostní riziko. Brzy se jeho vláda stala autoritativní. Nkrumah ale neztrácel v zemi podporu. Zasloužil se o výstavbu silnic, škol a nemocnic a jeho politika "afrikanizace" vytvořila lepší příležitosti pro obyvatele Ghany.

Plebiscitem se v roce 1960 Ghana stala republikou a Nkrumah jejím prezidentem se širokou legislativní a výkonnou mocí, kterou mu zajistila nová ústava. V úřadu prezidenta se soustředil na politickou jednotu černé Afriky. Jeho administrativa realizovala velkolepé, ale často neúspěšné rozvojové projekty, a tak se onehdy prosperující země stala zmrzačenou se zahraničním dluhem. To vedlo k nepokojům a generální stávce v září 1961. Od té doby začal Nkrumah používat tvrdší nástroje politické moci a častěji hledal podporu v komunistických zemích.

V srpnu 1962 na něj byl spáchán neúspěšný atentát. Stáhl se do soukromí, vytvořil kolem sebe kult osobnosti a posílil vnitrostátní bezpečnost. Začátkem roku 1964 se Ghana stala oficiálně zemí s jedinou politickou stranou a Nkrumahem jako doživotním prezidentem strany a národa. Zatímco administrativa země se stala zkorumpovanou a sloužící pouze svému prospěchu, Nkrumah vytvářel ideologické vzdělání příští generace černých afrických aktivistů. Mezitím ekonomická krize v zemi snížila zásoby potravin a ostatního zboží.

24. února 1966 během Nkrumahovy návštěvy Pekingu převzala moc v Ghaně armáda a policie. Nkrumah našel azyl v Guineji, kde prožil zbytek svého života. V roce 1972 zemřel na rakovinu v Bukurešti. Jeho cílem a snem byly „Spojené státy africké“.^[3]

Nkrumah a Československo

Ve dnech 31. července – 3. srpna 1961 vykonal Kwame Nkrumah státní návštěvu Československa.^[4] Při té příležitosti obdržel 2. srpna čestný doktorát Univerzity Karlovy.^[5]

Spisy v českém překladu

• NKRUMAH, Kwame. Boj o Zlaté pobřeží. Překlad Marie Horská. 1. vydání. Praha: Svobodné slovo-Melantrich, 1958. 292 s. (vzpomínky)

Vyznamenání

• velkokříž s řetězem Řádu Bílého lva – Československo, 2. srpna 1961^[6]
• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 25. září 1963^[7]
• velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska – Polsko, 1965^[8]
• Řád společníků O. R. Tamba ve zlatě – Jihoafrická republika, 16. června 2004 – za jeho přínos v boji proti kolonialismu ve Ghaně a za aktivní boj o ideály svobody, spravedlnosti a sjednocené Afriky^[9]