Lepra

Lepra (též malomocenství či Hansenova nemoc) je infekční onemocnění, způsobované bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla – kůži a sliznice.

Čtyřiadvacetiletý muž trpící malomocenstvím

Počínaje rokem 1954 připadá na poslední lednovou neděli Světový den lepry^{[1][pozn. 1]} (v Indii 30. ledna^[1]).

Historie

Původně řecké slovo „lepra“ označuje chorobu, při níž se loupe kůže (od slovesa Λέπω – loupu se). Tradiční český název „malomocenství“ odkazuje zřejmě na poškození hmatu, které choroba způsobuje.

Nejstarší zmínka o lepře pochází ze staroindické Rgvédy datované cca 1500 př. n. l., nejstarší tělesné pozůstatky vykazující jasné známky tohoto onemocnění sahají až do Harappské civilizace ve 3. tisíciletí př. n. l.^[3]

Ve starověku se dochovaly podstatné zprávy o lepře v Egyptě, Číně, a zvláště v Indii, kde lékař Sušruta kolem roku 500 př. n. l. popsal léčbu lepry čaulmugrovým olejem. Tradičně se jako lepra překládá jméno starozákonní choroby cara'at, moderní biblistika však má za to, že to byla jiná kožní choroba, zřejmě vitiligo nebo dermatofytóza, méně pravděpodobně psoriáza. Naopak v době Nového zákona je lepra na území Izraele jednoznačně prokázána archeologickými nálezy a je tedy pravděpodobné, že Ježíšovo zázračné uzdravení malomocného či podobenství o boháči a Lazarovi se týkají skutečně lepry. V 5. stol. př. n. l. popsal Hérodotos lepru jako nemoc typickou pro Persii. Podle římských autorů Aula Cornelia Celsa a Plinia Staršího se lepra vyskytovala pouze ve východních oblastech Římské říše, kam byla zavlečena s vojsky Alexandra Velikého nebo Pompeia. V době Římské říše se lepra zvolna šířila po celém Středozemí až po Velkou Británii, kde je doložena v období 4.-5. stol. n. l. Na církevní synodě v Lyonu roku 583 bylo nařízeno zřizování leprosárií, v nichž měli být izolováni nemocní z klášterů a měst. První známé leprosárium bylo zřízeno v roce 634 ve Verdunu, brzy následovala další v Metách a Maastrichtu. Roku 1119 byl v Jeruzalémě založen řád lazaritů, který se věnoval péči o malomocné. S rozkvětem měst ve 12. století a všeobecným růstem populace do 13. století rostl i počet malomocných. Kromě toho těsnost měst a často špatné hygienické podmínky vedly k šíření epidemií, včetně lepry. Svou roli při tom sehrály i Křížové výpravy a zintenzivnění styků mezi Evropou a východním Středomořím. V důsledku izolace nemocných od zbytku společnosti se během 16. a 17. století podařilo další šíření lepry ve většině evropských zemí omezit, výjimkou zůstalo Norsko, Island, oblasti Balkánu pod osmanskou nadvládou a carské Rusko, kde lepra představovala vážný problém ještě hluboko do 19. století.

Lepra byla považována za boží trest, malomocní byli soustředěni v tzv. leprosáriích. Poslední leprosárium v Evropě je v rumunském Tichilești v deltě Dunaje.^[4]

Původce nákazy objevil v roce 1869 norský mikrobiolog Gerhard Armauer Hansen, proto bývá Mycobacterium leprae také označován po svém objeviteli jako „Hansenův bacil“. Ten se geneticky od středověku nezměnil, ale omezila se příčina šíření.^[5] Mezi přenašeče této nemoci patří také divoká zvířata, jako např. pásovec devítipásý.^[6] Podle studie zveřejněné v roce 2024 mohly lepru na lidi ve středověku přenášet také veverky.^[7]

Příznaky

Nové případy lepry ve světě (2003)

Nemoc často probíhá bez příznaků a není nijak zvlášť nakažlivá (vyjma kožní formy vytvářející vředy, která je velmi nakažlivá). Za určitých okolností může ale dojít k rozvinutí její destruktivní formy. Ta napadá ve velkém Schwannovy buňky a makrofágy v periferní nervové soustavě. Ničí lidský imunitní systém a způsobuje znetvořeniny na končetinách a na obličeji (tzv. „Lví obličej“ – facies leontina)^[8][9].

Epidemiologie

Lepra se vyskytuje zejména v Latinské Americe, ve střední Africe, na Madagaskaru (Marana)^[10] a v jihovýchodní Asii (tzn. Indii, Bangladéši), známé jsou ale i případy z jižní Evropy, zejména Španělska, a také z Rumunska. V Rumunsku se vyskytuje minimálně od 50. let, což ale bylo tajeno Ceauşescovým režimem. Výskytem lepry jsou známé ale i Havajské ostrovy, konkrétně ostrov Molokai (Kalaupapa)^[11], či ostrov Spinalonga ležící v Egejském moři.^[12]

Podle WHO výrazně pokleslo množství lidí trpících leprou, a to asi z 5,2 milionu v roce 1985 a přes 0,8 milionu v roce 1999 asi na 200 000 případů registrovaných v roce 2011.^[13] Počet nově nakažených nicméně zůstává vysoký, je registrováno kolem 250 000 nových případů za rok (u většiny případů trvá léčba 6–12 měsíců, takže mohou být vyléčeny před sčítáním celkového množství nakažených).^[14] V roce 2025 se případy lepry objevily po několika desítkách let v Rumunsku a Chorvatsku.^[15]

Léčba

K léčbě malomocenství se dnes používají specifická antibiotika (např. rifampicin nebo klofazimin) či (už nedoporučený^[16]) thalidomid. Světová zdravotnická organizace však doporučuje při všech formách lepry postup s použitím kombinace léků včetně dapsonu (např. kombinace dapson, klofazimin a rifampicin). I poté je léčba dlouhodobá, až v řádu měsíců či několika let.^[17]

Fotogalerie

• 
  Kožní projevy malomocenství (1905)
• 
  Projevy lepry na jazyku (tzv. lepromy)
• 
  Kožní projevy malomocenství (Indie, 1990)
• 
  Kožní léze na nohou, typický projev lepry
• 
  Gerhard Armauer Hansen (1841–1912), norský lékař a zoolog, objevitel bakterie
• 
  Jan Beyzym (1850–1912), polský misionář bojující proti lepře na Madagaskaru (Antananarivo)