Lev IX.

Svatý Lev IX., rodným jménem Bruno von Egisheim-Dagsburg (21. červen 1002, Eguisheim – 19. dubna 1054 Řím) byl papežem od 12. února 1049 až do své smrti.

Svatý Lev IX.
152. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	prosinec 1048
Uveden do úřadu	12. února 1049 (konsekrace)
Pontifikát skončil	19. dubna 1054
Předchůdce	Damasus II.
Nástupce	Viktor II.
Osobní údaje
Rodné jméno	Bruno von Egisheim-Dagsburg
Datum narození	21. června 1002
Místo narození	Eguisheim, Alsasko, Švábské vévodství Svatá říše římská
Datum úmrtí	19. dubna 1054 (ve věku 51 let)
Místo úmrtí	Řím Papežský stát, Svatá říše římská
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Rodiče	Hugo IV. Nordgavský Helvig z Dabo
Příbuzní	Hugh VII of Egisheim, Mathilde of Eguisheim[1], Gertruda Starší Brunšvická, Gerhard, count of Egisheim a Adelheid of Eguisheim (sourozenci)
Svatořečení
Kanonizace	1082 kanonizoval Řehoř VII.
Svátek	19. dubna
Uctíván církvemi	římskokatolická církev, řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem, anglikánská církev, luteráni
Seznam papežů nosících jméno Lev multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Je všeobecně považován za historicky nejvýznamnějšího německého papeže středověku. Měl velký vliv v rozkolu prvotní církve, který je známý jako velké schizma a které vyústilo v rozdělení církve na dvě větve, v němž se formálně oddělila katolická od východní pravoslavné církve.^[2] Katolickou církvi je uctíván jako svatý. Jeho svátek se slaví 19. dubna.

Ve své reformaci katolické církve upřednostňoval tradiční morálku. Jedním z jeho prvních veřejných činů bylo uspořádat velikonoční synod v roce 1049. V Sasku se připojil k císaři Jindřichu III. a doprovázel ho do Kolína nad Rýnem a Cách. Rovněž svolal setkání vyššího duchovenstva v Remeši, na kterém bylo vydáno několik důležitých reformních dekretů. V Mohuči uspořádal radu, na které byli zastoupeni italští, francouzští i němečtí duchovní, také byli přítomni vyslanci byzantského císaře. I zde bylo především řešeno svatokupectví a sňatek duchovenstva. Ke konci svého pontifikátu válčil s Normany. Svůj život soustředil především na reformu církve, společnosti a její morální očistu v intencích clunyjského hnutí.

Jeho legát kardinál Humbert de Silva Candida, kterého vyslal krátce před svou smrtí do Konstantinopole, pak po jeho smrti použil (patrně v rozporu s instrukcemi) bulu exkomunikující konstantinopolského patriarchu Kerullaria, což vedlo k velkému schizmatu.