Literátská škola (Prachatice)
škola a kulturní památka České republiky na území obce Prachatice From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Literátská škola (Prachatice), Děkanská č.p. 30, též zvaná Městská škola, Latinská škola nebo také Rektorský dům je renesanční budova školy z poloviny 16. století v blízkosti kostela sv. Jakuba v Prachaticích, s atikou ve formě cimbuří a mohutným rizalitem směrem do parkánu. Dům je součástí městské památkové rezervace Prachatice Od 3. května 1958 chráněná kulturní památka[1].
Remove ads
Popis
Budova je situována na malé parcele severovýchodně od kostela sv. Jakuba Většího v Děkanské uličce a je součástí bloku domů mezi kostelem a vnitřní městskou hradbou, společně s Heydlovým domem (č.p. 29) a č.p. 28. Renesanční jednopatrový dům s atikovým polopatrem, přistavěný k vnitřní gotické hradbě ve druhé čtvrtině 16. století. Fasádu domu pokrývá hrubá, pouze lžící strhávaná omítka šedé barvy, orámování okenních otvorů a vrcholové části atiky jsou pokryty světlou hlazenou omítkou. Fasáda vrcholí atikou ve formě cimbuří s nárožními věžičkami, obíhající po celém obvodu střechy. Střecha objektu za atikou je pultová a sedlová se dvěma odtokovými úžlabími. Fasáda do Děkanské uličky je jednoosá, boční fasáda tříosá a fasáda do parkánu pětiosá. Součástí východní fasády do parkánu je předsazený rizalit na třech mohutných pilířích, předstupující před vnitřní městskou hradbu. Fasádu rizlalitu pokrývá sgrafito ve formě psaníček a malovaná tabule s latinským nápisem. Hlavní vstup do objektu z Děkanské ulice tvoří pozdně gotický výžlabkový portál s vodorovným nadpražím. Z období gotiky pochází přiléhající hradební zeď, zdivo přízemí a prvního patra a klenby v přízemí. Atikové patro s cimbuřím a rizalit, včetně malířské výzdoby, pochází z roku 1557[1]. Objekt je dochován v relativně intaktním stavu s minimem přestaveb a jeho původní dispoziční členění je dobře čitelné[1]. V domě sídlila městská partikulární (latinská) škola, byl zde i byt rektora školy. Součástí školy byla i výuka literního umění a výuka českého a latinského chrámového zpěvu (proto též Literátská škola). Jednalo se také o školu partikulární (dvoustupňovou), tedy taktéž zvanou latinská, kde byla ve druhém stupni (na prvním stupni se vyučovalo čtení, psaní a počítání) vyučována latina. Účel školy bylo připravit žáky na universitní studium, dohled nad školou zajišťovala universita, která také vzdělávala jejich učitele. Městskou školu spravoval správce (rektor) školy, univerzitně vzdělaný, někdy s akademickou hodností bakaláře. Jeho pomocníci byli kantoři, kteří vyučovali na městské škole hudbu a zpěv. Těmto předmětům vyučovali nejen školní mládež, ale měli na starost i organizaci zpěvu v kostele. Někdy byl součástí školního sboru i succentor, tedy pomocník[2]. Škola byla dříve spojena se starou sakristií a malým kůrem v presbytáři, v kostele sv. Jakuba staršího, venkovní chodbou v úrovni prvního patra (jak dokládá vstupní otvor a krakorec ve staré sakristii)[3].
Remove ads
Popis malované a sgrafitové výzdoby rizalitu
Sgrafito a nástěnná malba pokrývá fasádu rizalitu na třech stranách směrem do parkánu. Plochu mezi okny a pod okny pokrývá ve třech vrstvách nad sebou sgrafitové kvádrování ve formě psaníček. U pravého nároží rizalitu za oknem je namalován iluzivní dórský sloup. Nalevo od středu fasády je mezi okny malována tabule s částečně poškozeným latinským nápisem:
"TABULA CONTINENS NOMINA VIRORUM IN HOC OPERE IN STANTER AC SEDULO LABORANTIUM 1557 // magistratum dum steiskal docte gubern // (...)cantum dum Beronius (...) trahit // schola conditur sacris adicitur camaenis // camaenis sacris conditur uniturus // hic tutor doctarum artium schola // ac sas absque camae (...)nas //praesens fuit Kutill quoque (...) georgi // nec habet firmum facta schola statum // cum sumit mecaenas condere // parochi ..,. atque patris noster (...) fabri // posui sub opera (...) osque labo // officia fecit ultra // ergo meritis clari virtute patroni // impertiri sua primus praemia velit deus // vivite felices oppidani ferte tagulam // pergite frugiferas aedificare scho(…)"[4][3]
Ve velmi volném překladu by šlo text, i přes chybějící části, přepsat následujícím způsobem:
"DESKA SE JMÉNY MUŽŮ, KTEŘÍ SE PODÍLELI NA TOMTO DÍLE, VYTRVALE A ČINORODĚ 1557 // Když městskou radu Steiskal moudře řídil // a Beronius převzal zpěvu učení // škola byla založena a pozdvižena církevním zpíváním // písněmi božími obohacena a sjednocena // se školou, strážkyní učených věd // dříve nebylo múz // Jiří Kutill také přítomen byl // škola neměla dříve stabilního postavení // než převzal ji zakládající náš mecenáš // pastor a otec náš // Práce na díle uložené jeho jménem // vykonány byly nad rámec povinností: // pro slávu našeho význačného mecenáše // bůh chce, aby odměna vaše první byla dána // Žijte slavně měšťané, pozdvihujte úroveň a pokračuje ve zlepšování školy."[4]
Deska nás tak informuje o rozšíření školy o stálou výuku chrámového zpěvu, oním mecenášem je pak pravděpodobně sám Vilém z Rožmberka. Nápis vznikl pravděpodobně až na začátku 70. let 16. století[4]. Informaci o rozšíření školní výuky a mecenášství ostatně potvrzuje zápis v pamětní knize literáků (jde o přepis části privilegia pro literátské bratrstvo sepsané Vilémem z Rožmberka v roce 1569) o tom, že Vilém z Rožmberka obnovil a zvelebil školu prachatickou:
"Nebo šťastně (původem svrchované milosti, měvše o tom sobě vnuknutí) když jsme se již pokusili a školní učení v lepší řád ustanoviti umínili".[5]
Dále je v privilegiu zmíněna důležitá věta,
"Poněvadž patrně jest škola taková nám vydává lidi, kteří v tomto našem nynějším předsevzetí hoditi se mohou.."[6]
ze které vyplývá, že k rozšíření výuky školy o literní umění a chrámový zpěv došlo pravděpodobně dříve, něž bylo obnoveno literátské bratrstvo ve městě.
Remove ads
Historie školy
Za nejstarší písemnou zmínku o existenci městské školy lze považovat zápis z roku 1312, kdy se mezi členy městské rady uvádí Konrád (z Netolic), učitel školy, jehož syn byl později městským písařem[7]. Městský písař býval obvykle ve 14. a 15. století i správcem školy. Další svědectví o existenci školy nalezneme v zápise z roku 1383, který nás informuje o vraždě v ulici vedle školy[7]. Z roku 1383 pak pochází přípisek, o tom, že konšelé a město se vzdávají částky, odváděné Vyšehradskou kapitulou ze vsi Zdenice, ve prospěch školního mistra[7]. Z roku 1392 se pak zachoval zápis o vraždě učitele školy Štěpána[7]. Přesná poloha školy ve 14. století není přesně známa, nicméně se předpokládá její umístění na přibližně stejném místě, pouze o něco dále od městské hradby (pravděpoodbně částečně i na místě dnešního Heydlova domu[8], po požáru města v roce 1501[9] pak byla vystavěna nová budova školy na současné parcele[10]). Současná budova školy je pravděpodobně až z první poloviny 16. století, kdy po dokončení třetího okruhu vnějšího opevnění města, pozbyl vnitřní okruh hradeb částečně své obranné funkce a budova tak mohla být prodloužena až k městské hradbě[11]. Stížnosti na stav budovy školy nalezneme v zápise bakaláře školy z roku 1554[12], následně byla budova, pravděpodobně v roce 1557, nákladně přestavěna a rozšířena do dnešní podoby. V následujících letech 1572 a 1591 následovaly další menší opravy, týkající se např. komína v zaklenuté místnosti bytu školního kantora[12]. Ve škole se také pěstovalo divadlo, což dokládá zápis z roku 1561, kdy učitel Jan Veverýn dostal odměnu „za recitování komedie" a z roku 1570 kdy žáci se svým učitelem Melicharem nacvičili divadelní hru „Komedie o Zuzaně“[12]. Z roku 1589 se dochovalo usnesení městské rady: „Rodiče dávejte dítky do školy, aby z nich klukové a střelci nebyli“, zároveň součástí zápisu je i upozornění na kvalitu školních obědů a aby místo školních obědů nedostávali žáci pouze peněžní náhradu. Učitel byl placen z městské pokladny a to jak dohodnutou částkou v kopách grošů, zpravidla čtvrtletně, tak hojně i v naturáliích. K placení se však měšťané mnohdy příliš neměli a tak si musel přilepšovat koledováním během vánočních svátků. Žáci městské školy pak byli stravováni jednotlivými měšťany, kteří se v zajišťování obědů postupně střídali[12], od města pak dostávali žáci navíc ještě celkem 30 grošů týdně[5]. Stížnosti na kvalitu dodaného jídla byly pak velmi časté, např. z roku 1585 obecná stížnost na kvalitu obědů od školního správce, z roku 1639 stížnost děkana školy na měšťana Jana Magera, „jež velice špatný oběd přistrojil“[12]. Další opravy školy následovaly i v 17. století, v roce 1640 byla „zanesena stoka ve škole“[12], zápis se zřejmě týká pevnostního vodovodu, protékajícího pod domem ze severozápadního rohu náměstí směrem do příkopu v parkánu. Z roku 1640 a 1641 se objevují zápisy o poruše odtokového mezistřešního žlabu a zatékání střechou. V roce 1653 bylo opraveno zasklení oken malými terčíky a generální opravou prošla kachlová kamna. Stížnosti na chování se však týkali i učitelů (zejména v době třicetileté války a po ní, kdy úroveň školy značně poklesla), např. v roce 1632 a 1646 byli učitelé napomínání kvůli opilství, vysedávání v hospodách (Tobiáš Hartamnn „špatně mládež vyučuje a povolání svého zanedbává, více v hospodě u Netáhlů bejvá nežli ve škole a i rvačku včerejšího dne způsobil“) i své rozpustilé noční morálce. V roce 1756 a 1759 byla na střechu položena nová šindelová krytina[12]. V roce 1775 vstoupil v platnost nový školní řád Marie Terezie týkající se povinné školní docházky dětí ve věku 6 až 12 let s trojstupňovou školskou soustavou, následkem byl vzrůstající počet školních žáků a potřeba výstavby nové školní budovy. V roce 1781 se zvažovalo postavení nové školní budovy v prostoru parkánu, v roce 1789 nedaleko Horní brány[12]. Další opravy šindelové střechy školy proběhly v roce 1783[12]. Počet žáků i nadále rostl, v roce 1794 to bylo 221 (126 chlapců a 95 děvčat), v roce 1824 už 277 dětí[12]. V roce 1824 byla v č.p. 82 otevřena přípravná třída, v letech 1841–1842 pak byla postavena nová škola v Husově (dříve Školské) ulici[13][12].
Významné učené osobnosti navštěvující s největší pravděpodobností prachatickou školu v období středověku a raného novověku[14][15][16]:
Křišťan z Prachatic (cca 1366–1439, astronom, lékař, matematik, hvězdář, rektor pražské university a děkan filozofické fakulty)
Jan Hus (cca 1370–1415, narozen v nedalekém Husinci, kněz, církevní reformátor a vysokoškolský pedagog)
Václav Menšík z Prachatic (rektor pražské university od roku 1385)
Michal z Prachatic (kolem roku 1406 notářem pražské university)
Václav z Prachatic (rektor pražské university v letech 1439–1454)
Jakub Menšík z Menštejna (vysoký královský úředník na dvoře Rudolofa II a Matyáše v letech 1584–1614)
Dále pak pravděpodobně i stavitelé:
Petr z Prachatic (pokračovatel parléřovské stavební huti pracující ve Vídni, jeden ze stavitelů katedrály sv. Štěpána a kostela Maria am Gestade)
Jan z Prachatic (stavitel katedrály sv. Štěpána, převzal stavbu po Petrovi z Prachatic, je autorem dostavby velké jižní věže katedrály)
V Prachaticích bylo také sepsáno v roce 1469 Janem z Rabštejna významné humanistické literární dílo „Dialogus“[17]. Jan z Rabštejna studoval v Boloni a vlastnil rozsáhlou, humanisticky orientovanou knihovnu. Knihovna se dodnes zčásti zachovala a pod názvem „Prachatická knihovna“ je umístěna v klášteře Drkolná (Schlägl) v Rakousku, nedaleko českých hranic[17].
Remove ads
Literátské bratrstvo
Literátské bratrstvo bylo sdružení vzdělanějších měšťanů, kteří se scházeli ke společnému bohoslužebnému zpěvu při nedělních a svátečních ranních mších a při adventních rorátech.[18] Spolek kromě zpěvu, latinského a českého, provozoval také literární a další umělecké činnosti. Činnost spolku byla úzce spjata s existencí městské školy, s kostelem a městskou radou. Zatímco běžné denní bohoslužby doprovázeli svým zpěvem pravděpodobně pouze žáci městské školy, o nedělích a svátcích tuto činnost přebíral sbor Literátského bratrstva. Spolek se dělil na dva kůry, latinský a český, každý měl vlastní správce. Latinský dva a český čtyři. Spolek měl i vlastního písaře, který zapisoval i do "pamětní knihy literátského bratrstva" (zápisy jsou s let 1569 až 1949). Prachatické literátské bratrstvo fungovalo pravděpodobně již na konci 14. století, zaniklo však během husitských válek v 15. století. Následně bylo pravděpodobně kolem roku 1490[19][20] obnoveno (v kostele sv. Jakuba plánována i výstavba zpěváckých tribun, nakonec nerealizovaných), poté v průběhu 16. století opět zaniklo. Znovu jej obnovil až v roce 1569 Vilém z Rožmberka,[6][21] který v dopise píše o obnově dříve zaniklého spolku:
„Věrní milí. Taková jest při nás pilnost z strany pravého spravování obcí, že nikdo bez pečlivé starosti nejsme, kterak by jejich zavedení v předešlý způsob zase uvedeno a obráceno býti mohlo….což by snadně mimo naději státi se mohlo kdybychom starodávného toho obyčeje vzácnosti (jejíž nyní v lepší způsob uvésti se snažíme) v tomto městě zašlosti trpěli.“[22][6]
Statuta bratrstva z roku 1569 nařizovala literátům scházet se před každým zvoněním na faře,[23] farář měl právo schvalovat rektora literátské školy, díky čemuž docházelo se sporům konšelů s farářem.[5] Ke schůzím se spolek literátů scházel především ve velkém sále v přízemí Staré radnice[24][6] nebo v domech jednotlivých členů.[6]
Literátské bratrstvo se také účastnilo pohřbů (především svých členů, za tímto účelem měl spolek později i dva nákladné pohřební vozy[22]) a také mělo během roku několik církevních slavností, určených k uctění patrona oltáře. Spolek si osvojil hned několik světců, sv. Alžbětu, sv. Barboru, sv. Kateřinu, sv. Dorotu, sv. Markétu, hlavní patronkou však byla Nejsvětější Trojice a Panna Maria.[21] Spolek finančně podporoval i Vilém z Rožmberka.[25] Nejstarší dochovaný Prachatický kancionál z dílny knihtiskaře Sixta Steinhauera pochází z roku 1554.[6] V roce 1608 zakoupil jeden člen v Norimberku pozoun, tehdy ještě stále poměrně nový a nákladný nástroj.[25] Roku 1610 daroval další člen český utrakvistický kancionál Tomáše Řešátka.[21] V roce 1615 pak Václav Vít Chlumecký daroval spolku jiný utrakvistický kancionál, dnes známý pod jménem "Prachatický kancionál". Latinské zpívání přestalo před rokem 1737.[22] České zpívání pokračovalo i přes výrazné poněmčení Prachatic v 19. století i nadále.[22] Literátské bratrstvo v Prachaticích zcela zaniklo až v roce 1949.[6][26] Z existencí literátského bratrstva v Prachaticích jsou spojeny dvě významné hudební památky z 16. a 17. století. První z nich je již zmíněný „Prachatický kancionál“, jedna z nejvýznamnějších hudebních památek ze začátku 17. století[26] a dále je to osobnost a hudba hudebního skladatele Ondřeje Chrysopona Jevíčského,[27][20] působícího v Prachaticích mezi léty 1570 až 1585.[28] Jakým tvůrčím prostředím byly Prachatice v předbělohorské době a Literátské bratrstvo především, dokládá velké množství umělecky tvůrčích osob zde v této době působících, za všechny snad jen zmínka o Bartoloměji Cirrinovi (od roku 1599 byl učitelem školy), básníkovi a hudebním skladateli, reflektujícím ve své tvorbě zdejší kulturní prostředí a šířící odsud své skladby do dalších koutů království[29]. Významnou památkou je i "Obraz literátského bratrstva"[30] z roku 1604 (nebo 1607[30]), zachycující členy literátského bratrstva i vnitřní podobu kostela na začátku 17. století. Obraz dal namalovat nebo sám namaloval měšťan a člen bratrstva Jan Kulíšek Březnický.[19][30]
Remove ads
Galerie
Literátská škola, pohled z parkánu
Literátska škola, hlavní vstupní průčelí z Děkanské ulice
Literátska škola, boční pohled z Děkanské ulice
Literátska škola, vstupní portál z Děkanské ulice
Literátská škola, pohled z parkánu
Literátská škola, pohled z parkánu
Literátská škola, pohled z parkánu
Literátská škola, tabule s latinským nápisem na rizalitu
.jpg)
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads