Lockheed XF-90

Lockheed XF-90 byl jednomístný dvoumotorový proudový doprovodný a průnikový stíhací letoun vyvíjený americkým výrobcem Lockheed Corporation. Byl produktem divize Skunk Works (ocifiálně Advanced Development Products) společnosti Lockheed. První let absolvoval roku 1949. Do zrušení projektu roku 1950 byly postaveny dva prototypy. Jeden z prototypů se dochoval jako muzejní exponát.^[1]

Stručná fakta Určení, Původ ...

Lockheed XF-90
Prototyp Lockheed XF-90 (sériové číslo 46-687) za letu
Určení	stíhací letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Lockheed Corporation
Šéfkonstruktér	Clarence Johnson Willis Hawkins
První let	3. června 1949
Vyrobeno kusů	2
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj letounu XF-90 byl reakcí na požadavek amerického letectva na nový doprovodný a průnikový stíhací letoun. Ze stejné soutěže vzešly rovněž typy McDonnell XF-88 Voodoo, který byl základem úspěšného McDonnell F-101 Voodoo a North American YF-93, který byl derivátem známého F-86 Sabre. Vývojem byla pověřena divize společnosti Lockheed známá jako Skunk Works. Vedli jej konstruktéři Clarence Johnson a Willis Hawkins. Vycházely z komponentů úspěšného typu Lockheed P-80 Shooting Star. Oproti němu byl XF-90 dvoumotorový, měl šípové křídlo a řadu dalších vylepšení.^[1]

Dne 10. května 1949 byly poprvé spuštěny motory ještě nedokončeného prvního prototypu XF-90. Od 13. do 17. května 1949 prototyp prodělával pojížděcí zkoušky. Následně byl odvezen na základnu Muroc v Kalifornii k letovým zkouškám. První let prototypu se uskutečnil 3. června 1949. Zkušební pilot Tony LeVier s ním zůstal ve vzduchu asi třicet minut. Druhý den ráno LeVier provedl oficiální první let XF-90 před asi 300 diváky. Doprovázel jej cvičný letoun TF-80C Shooting Star, ve kterém letěli pilot Herman „Fish“ Salmon a konstruktér Clarence Johnson.^[2]

Od 4. června do 29. července 1949 prototyp XF-90 uskutečnil sedmnáct letů. Mimo jiné byl zjištěn nedostatečný tah motorů Westinghouse J34-WE-11 bez přídavného spalování a třepetání směrovky při nízkých rychlostech. V období od 19. srpna do 6. září 1949 byla upravena směrovka a instalováno přídavné spalování. Dne 29. září 1949 prototyp poprvé letěl s přídavnými nádržemi na koncích křídel. Tehdy měl nalétáno osmnáct hodin. Zkoušky však odhalily řadu problémů, jejichž řešení bylo obtížné a program se protahoval. Mimo jiné byly problémy s přílišnou hmotností a předimenzováním konstrukce, přídavným spalováním, nepravidelností chodu motoru, hlučností v kabině, třepetáním směrovky, vysouváním slotů při vysokém zatížení, předělávány byly náběžné hrany křídla apod.^[2] Podmotorovaný letoun navíc nedosahoval odhadovaných výkonů, ani výkonů požadovaných letectvem.^[1]

V lednu 1950 byla společnost Lockheed informována, že v dubnu 1950 proběhne oficiální porovnání konkurenčních typů McDonell XF-88, Lockheed XF-90 a North American YF-93. Vývojový tým tak usilovně pracoval na odstranění co nejvíce nedostatků. Zkušební pilot LeVier zároveň při mírném střemhlavém letu dosáhl rychlosti 1,12 M. V květnu 1950 začalo zkoumání vlastností všech tří typů příslušníky amerického letectva.^[2] K dispozici měli oba prototypy XF-90.^[3]

V červenci 1950 Clarence Johnson ve Washingtonu neúspěšně nabízel nové verze bojových letounů odvozených od XF-90. Ještě 29. července 1950 si Clarence Johnson myslel, že jeho letoun vyhrál v porovnávacích zkouškách, 23. srpna 1950 se však ukázalo, že letectvo ztratilo zájem o průnikový stíhací letoun. V září 1950 byl projekt XF-90 oficiálně zrušen. Zároveň byl 11. září 1950 vítězem programu prohlášen McDonell XF-88.^[3] Přesto měl XF-90 svůj nemalý význam jako technologická zkušebna a získané zkušenosti byly využity při vývoji dalších letounů Lockheed.^[2]

Historie

Konstrukce

Dochovaný prototyp

Specifikace (XF-90)

Technické údaje

Výkony

Odkazy

Wikiwand - on