Ludvík Salvátor Toskánský

Ludvík Salvátor (4. srpna 1847 Florencie – 12. října 1915 Brandýs nad Labem^[3]) byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel.

Stručná fakta Narození, Úmrtí ...

Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Narození	4. srpna 1847 Florencie Toskánské velkovévodství
Úmrtí	12. října 1915 (ve věku 68 let) Brandýs nad Labem Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Císařská hrobka ve Vídni
Povolání	entomolog, spisovatel, umělec, politik, důstojník, vědec, etnograf a překladatel
Rodiče	Leopold II. Toskánský^[1] a Marie Antonie Sicilská^[1]
Rod	Habsbursko-Lotrinští
Příbuzní	Augusta Ferdinanda Toskánská, Marie Izabela Toskánská, Karolína Toskánská, Jan Salvátor Toskánský, Karel Salvátor Rakousko-Toskánský, Ferdinand IV. Toskánský, Marie Luisa Toskánská a Maria Maxmiliána Toskánská^[2] (sourozenci)
Funkce	člen Panské sněmovny (od 1871)
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Salvátor byl uznávaným přírodovědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni, rytířem řádu zlatého rouna a rakouských řádů sv. Železné koruny.

V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.

Remove ads

Původ

Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let byl nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, protože sjednocená Itálie dosud vládnoucí neitalskou dynastii svrhla.

Remove ads

Čechy

Rodina našla ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadila se v Čechách v roce 1859 na rodovém panství v Ostrově nad Ohří. Roku 1860 obdržel Ludvíkův otec Leopold II. od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor a po něm do československého konfiskátu panství roku 1918 poslední rakouský císař Karel. Ludvíkův otec Leopold setrval na zámku v Ostrově nad Ohří a ve své rezidenci v Římě, kde také zemřel.

Zámek v Brandýse, kde Ludwig pobýval od opuštění Toskánska až do smrti.

Alodiální panství kromě Brandýsa nad Labem s pivovarem a palírnou destilátů a Staré Boleslavi zahrnovalo obec s loveckým zámkem a revírem v Přerově nad Labem, ruinu hradu Jenštejn, lesní revíry Hlavenec, Kostelec nad Labem, Sojovice, Kochánek, fary a patronátní právo ke kostelům v obcích Čelákovice, Dřevčice, Chotětov, Kostelní Hlavno, Brandýs nad Labem, Brandýsek, a další.^[4]

Po vypuknutí první světové války byl Ludvík Salvátor již těžce nemocen, přesto musel uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a se svou družinou příslušníků různých národů na zámku v Brandýse nad Labem být ve vojenské pohotovosti. S věkem a následky vlhkého počasí se v posledních třech letech zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a 12. října 1915 zemřel. Po skromném pohřbu na městském hřbitově v Brandýse nad Labem bylo o tři roky později jeho tělo přeneseno do Kapucínské hrobky Habsburků ve Vídni.

Ludvík Salvátor po sobě zanechal pravděpodobně pár nemanželských dětí (které se ale nikdy nepřihlásily o podíl na dědictví), neměl však legitimního dědice. Brandýské panství přešlo automaticky v roce 1915 na posledního rakouského císaře Karla I. Brandýský zámek a veškerý další movitý majetek Ludvík Salvátor odkázal svému v Brandýse žijícímu komorníkovi Antoniu Vivesovi y Comes. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být v celém rozsahu vykonána, Vives měl její kopii a odnesl si osobně určitou mobilní část pozůstalosti, v plném rozsahu se o svá práva přihlásili po Vivesově smrti († 1918) až jeho dědici, tj. synové. Ti se však již k majetku nedostali, protože po 28. říjnu 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.

Remove ads

Vzdělání a vědecká práce

O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Se svým rodinným učitelem hrabětem Sforou se zaměřil především na přírodní vědy, a to botaniku a zoologii. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii, byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plynně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a především na pražské univerzitě zoologii, botaniku a mineralogii.

Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.

Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.

Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.

Cestovatelství

Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky, do Tasmánie, na Nový Zéland a do Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe I, kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.

Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I, další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II.^[5] O katastrofě lodi Nixe I pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.

Remove ads

Cestopisy

S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Stěžejní dílo:

Die Serben an der Adria. Ihre Typen und Trachten – vydáno v Lipsku 1870–1878 – autorovy akvarely převedli do rytin čeští umělci Emil Lauffer, Quido Mánes a Petr Maixner.
Die Balearen in Wort und Bild – vydáno v Lipsku 1869–1891 – sedmisvazkové dílo o Baleárských ostrovech
- I. Die alten Pityusen (Ibiza, Formentera)
- II.–VII. Mallorca. Menorca. Die eigentlichen Balearen
Las Baleares – 1887–1895 – dvojsvazkové španělské vydání
Las Baleares – 1897 – zestručněné španělské vydání

Další knihy:

Der Golf von Buccari-Porto Ré – 1871
Der Djebel Esdnum – 1873
Levkosia, die Hauptstadt vom Cypern – Praha 1873
Eine Yachtreise in die Syrten – 1874 (druhé vydání pod názvem Eine Yachtreise na den Küsten von Tripolitainen und Tunesien – 1890)
Einige Worte über die Kaymenen – 1875
Eine Spazierfahrt im Golfe von Korinth – Praha 1876
Los Angeles in Südkalifornien. Eine Blume aus dem Goldenen Lande – 1876, 1885
Die Karawanenstrasse von Ägypten nach Syrien – Praha 1879 (vyšlo také česky pod názvem Karavanská cesta z Egypta do Syrie v překladu samotného arcivévody – Praha 1885)
Bizerta und seine Zukunft – 1881
Hobarttown, die Hauptstadt von Tasmanien, oder eine Sommerfrische in den Antipoden – Praha 1886
Lose Blätter aus Abbazia – 1886
Paxos und Antipaxos – 1889
Helgoland – 1890
Die Liparischen Inseln – Praha 1893–1896
- I. Vulcano
- II. Salina
- III. Lipari
- IV. Panaria
- V. Filicuri
- VI. Alicuri
- VII.–VIII. Stromboli
Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum – 1894
Die Balearen – 7. část Woerlova díla Spanien in Wort und Bild – Lipsko 1894
Um die Welt, ohne zu wollen – 1883–1894
Columbretes – 1895
Rondayes de Mallorca – 1895 (také německé vydání Märchen aus Mallorca – 1896)
Cannosa – 1897
Alboran – 1898
Ustica – 1898
Bougie, die Perle Nordafrikas – 1899
Catalina Homar – Praha, po roce 1899 (obsahuje vyprávění o vztahu s touto mallorskou ženou)

(Zdroj končí bibliografii v roce 1900, díla z pozdějších let chybí)

Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci – mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.

Remove ads

Život na Mallorce

Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.

Remove ads

Vojenská kariéra

Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.

Osobní život

V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však postupně kontakty s několika ženami (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, kterou Ludvík opustil patrně pro její onemocnění, zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že arcivévoda ctí stejně krásu žen jako mužů ^[6]. Ludvík Salvátor pravděpodobně byl bisexuál, rád se obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory ^[7]. Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat, převézt do Kutné Hory a tam mu dal vybudovat bohatě vybavenou hřbitovní kapli.

Remove ads

Pozůstalost

Umělecké, archeologické a přírodovědné sbírky zámeckého muzea a osobní předměty Ludvíka Salvátora i jeho rodiny byly zkonfiskovány Československem roku 1918 jako habsburský majetek, a postupně rozděleny mezi Národní muzeum v Praze a Regionální muzeum v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, část soch a obrazů se dostala do depozitářů NPÚ na zámku Konopiště. V roce 2016 se z výběru uměleckých sbírek uskutečnila výstava Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství 1808-1918"^[8] na radnici v Ostrově nad Ohří.

Archiv toskánských Habsburků

Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen ve třech fondech:

Národní archiv, který sídlí v Praze na Chodovci.
Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Brandýs nad Labem
Archivio Stato ve Florencii

Zajímavost

Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.