Mše C dur (Beethoven)

Svou Mši C dur op. 86 komponoval Ludwig van Beethoven od března do srpna 1807 pro knížete Mikuláše II. z Esterházy, respektive pro uvedení ve svátek jeho manželky Marie Josefy Hermengildy.

Mše C dur, Op. 86
Beethoven okolo roku 1805, detail z Beethovenova portrétu od J. W. Mählera
Žánr	duchovní hudba
Tónina	C dur
Skladatel	Ludwig van Beethoven
Textař	tradiční latinský liturgický text – mešní ordinarium
První verš	Kyrie eleison

Historie vzniku

V době komponování své první mše, byl Beethoven pod silným vlivem mší složených Josephem Haydnem, které považoval za „nedosažitelná mistrovská díla“^[1], které během komponování studoval. To se projevilo také ve skutečnosti, že Beethovenovy náčrtky pro část Gloria jeho mše C dur, jak ji objevil v roce 1991 muzikolog McGrann a nezávisle na něm Alan Tyson, obsahují také dvě pasáže z Haydnovy mše "Stvoření". ^[2]

Beethovenova Mše C dur byla poprvé provedena 13. září 1807 v Eisenstadtu, knížeti se však nelíbila, proto ji Beethoven v době tisku věnoval knížeti Ferdinandu Janovi Kinskému.

Některé části mše se hrály na koncertu 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce. Téhož večera byly uvedeny také premiéry dalších Beethovenových skladeb, 5. a 6. symfonie, 4. klavírní koncert a Chorální fantazie, op. 80.

Touto mší se Beethoven odlišil od tradičního pojetí a podle vlastních prohlášení s textem zacházel tak, jak „dosud nebyl příliš zpracován“. Beethovenovou slavnější mší se však stala pozdější Missa solemnis.

Názvy částí

1. Kyrie
2. Gloria (Qui tollis – Quoniam)
3. Krédo
4. Sanctus (Benedictus – Osanna)
5. Agnus Dei (Dona nobis pacem)

Přijetí

Beethovenův sekretář a pozdější životopisec Anton Schindler uvádí anekdotu, která se váže k premiéře mše, a kterou převzal také Beethovenův životopisec Alexander Wheelock Thayer. Kníže Esterházy zvyklý na Haydnův styl, se po doznění mše spontánně otázal Beethovena, známého svou kritikou aristokratů: „Ale, milý Beethovene, co jste to zase udělal?“, což u Esterházyho dvorního kapelníka Johanna Nepomuka Hummela, který rovněž pro knížete zkomponoval několik mší, vyvolalo škodolibý smích. Beethoven, kterému kníže při příležitosti uvedení mše C dur přidělil také podřadné ubytování, pak údajně ve vzteku opustil město. ^{[3] [4]} Beethovenův životopisec Maynard Solomon však pravdivost této anekdoty zpochybnil, protože je doložen Beethovenův pobyt v Eisenstadtu ještě další tři dny po premiéře. ^[5] Z pohledu životopisce Elliota Forbese ovšem změna dedikace knížeti Kinskému naznačuje, že k jistému incidentu skutečně mohlo dojít. ^[6]

E. T. A. Hoffmann očekával, že ve skladbě zjistí onu ohromnou sílu, kterou znal z Beethovenovy 5. symfonie, ale později se ve své recenzi z roku 1813 překvapeně vyjádřil o „výrazu dětsky veselé mysli“, „jež staví na čistotě, důvěře v Boží milost a k němu se obrací s prosbou jako na otce, který chce pro své děti to nejlepší a odpovídá na jejich žádosti“. ^[7] V části Agnus Dei v tónině c moll Hoffmann slyšel „pocit vnitřní melancholie, která však nedrásá srdce, nýbrž konejší, a v níž se bolest, jako by přišla z jiného světa, rozpouští v nadpozemské blaženosti“. ^[7]

Externí odkazy

• Mše C dur: noty a audiosoubory na International Music Score Library Project
• Mše C dur: MIDI/MP3 se soubory pro sboristy
• Podrobný popis skladby Archivováno 4. 10. 2021 na Wayback Machine. od Petera Hrncirika
• Mše C dur na AllMusic
• Originální vydání na Beethoven-haus-bonn Archivováno 22. 7. 2018 na Wayback Machine.