Luskoun ostrovní
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Luskoun ostrovní (Manis javanica, také Manis malaccensis, Paramanis javanica), nazývaný rovněž luskoun malajský či luskoun zadoindický, je savec patřící do řádu luskouni (Pholidota), čeledi luskounovití (Manidae) a rodu luskoun (Manis). Známy jsou dva poddruhy: Manis javanica culionensis a Manis javanica javanica. Odborné jméno znamená šupinatý mravenečník.[2][3]
Remove ads
Výskyt
Luskoun ostrovní je zvířetem orientální oblasti[4] a má největší areál výskytu mezi všemi luskouny žijícími v Asii. Obývá téměř celý východ tohoto kontinentu, přičemž se vyskytuje jak na pevninské části, tak v ostrovních oblastech, lze jej najít například ve Vietnamu (středním a jižním), Kambodže, jižní Číně, ve středu a jihu Myanmaru (Barmy), široce rozšířen je v Malajsii a na indonéských ostrovech (například Borneo, Sumatra, Jáva, Bali), obývá i Singapur. Žil i v Laosu, ale zde populace kvůli lovu značně poklesla.[5]
Žije v řadě různých stanovišť, obývá lesy od nížinných až po sekundární, může žít i na zahradách či na plantážích až do výšky 1 700 m n. m.[3][5]
Popis
Luskoun ostrovní měří 79 až 88 cm, tělo je přičemž dlouhé 40 až 65 cm a ocas 35 až 57 cm, hmotnost se odhaduje na 4,5 až 14 kg. Samci dosahují větší velikosti než samice, u druhu je vyvinut pohlavní dimorfismus. Hlava je kuželovitá, s masivním čenichem. Druh nemá zuby a potravu loví na až 25 centimetrů dlouhý tenký jazyk. Kvůli jeho velikosti má upravenou vnitřní stavbu těla. Luskouni jsou jediní savci vlastnící šupiny, luskoun ostrovní jich má obyčejně mezi 900 a 1000. Jsou tmavohnědě zbarvené. Na spodní části těla místo šupin rostou chlupy bílé až světlehnědé barvy. Mláďata váží mezi 100 až 500 gramy a jejich šupiny jsou první den po porodu měkké.[3][4]
Chování
Luskoun ostrovní je většinou samotářským druhem. Aktivní je v noci, den tráví ukrytý v dutinách stromů. Obyčejně chodí po čtyřech nohách, ale může také šplhat po stromech, přičemž si pomáhá chápavým ocasem a někdy i plave. Je tichým zvířetem a jedinci mezi sebou komunikují hlavně pachovými značkami. V případě ohrožení vydává frkavé a syčivé zvuky, při napadení se brání nejprve sekáním ocasu a vztyčením šupin na těle, pokud nepřítel pokračuje v útoku, luskoun se svine do klubíčka, čímž skryje své zranitelné břicho. Svinutí je pevné, ale jestliže se predátorovi podaří luskouna rozbalit, brání se ještě vystřikováním tekutiny z análních váčků.[3][4]
Živí se převážně mravenci a termity, jejich hnízdo rozhrne drápy, vsune do něj svůj jazyk obalený slinami a lapá pomocí něj kořist. V žaludku je potom potrava rozmělněna kameny, jež luskoun polyká.[3]
Rozmnožování nastává pravděpodobně na podzim. Po 130 denní březosti samice porodí jedno až dvě mláďata. Stará se o ně převážně ona. Odstav od mateřského mléka nastává asi za tři měsíce a pohlavní dospělosti je dosaženo v jednom roce života. Délka života není z volné přírody kvůli skrytému životu luskounů a ani ze zajetí, kde luskouni brzy umírají, známa.[4]
Ohrožení
Nebezpečí pro tento druh představuje především lov. V čínské a vietnamské tradiční medicíně se používají šupiny, které mají údajné léčivé účinky; prý dokáží vyléčit i rakovinu a v Malajsii se věřilo, že pomáhají proti astmatu. Kůže luskounů využívá kožedělnický a obuvnický průmysl, v některých oblastech (jako je Čína) se konzumuje též maso luskounů a je považováno za luxusní pokrm. Další nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí, v Singapuru se často stávají luskouni oběťmi střetů s auty.[5]
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako kriticky ohrožený a zapsán je na druhou přílohu Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, roku 2000 byly zavedeny kvóty. Chráněn je mimo Bruneje ve všech státech jeho výskytu.[5]
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads