Manlio Brosio
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Manlio Brosio (10. července 1897 Turín – 14. března 1980 Turín) byl italský politik a diplomat, od 1. srpna 1964 do 1. října 1971 generální tajemník NATO.
Remove ads
Životopis
Narodil se 10. července 1897 v Turíně Edoardu Brosiovi a Fortunatě Curadelliové.[1] Během studia na Právnické fakultě Turínské univerzity byl v roce 1916 povolán do zbraně a po absolvování důstojnické kadetní školy se zúčastnil první světové války jako důstojník Alpini, během níž byl vyznamenán stříbrnou medailí za vojenskou statečnost a válečným křížem.[1]
Po skončení konfliktu pokračoval ve studiu, které ukončil v roce 1920, a stal se blízkým spolupracovníkem Piera Gobettiho,[1] připojil se k Italské liberální straně a Gobettiho projektu Rivoluzione liberale, díky němuž nepodporoval fašistický režim. Po varování fašistické policie v roce 1927 se distancoval od přímé politické angažovanosti, ačkoli udržoval kontakty s antifašisty, zejména s Luigim Einaudim a Benedettem Crocem, a během dvacetiletého působení Mussoliniho ve funkci premiéra pokračoval v práci advokáta.[1]
Za druhé světové války, po uzavření příměří z Cassibile v roce 1943, se zapojil do odboje a stal se členem vojenské rady CLN[2] jako delegát Italské liberální strany spolu s Giorgiem Amendolou (PCI), Riccardem Bauerem (PdA), Giuseppem Spatarem (DC), Sandrem Pertinim (PSIUP) a Mariem Cevolottem (DL). Mezi jeho úkoly patřilo zejména navázat spojení s tajnou vojenskou frontou plukovníka Cordera Lanzy di Montezemola.
V roce 1944 byl krátce také generálním tajemník Italské liberální strany. Na konci války byl ministrem bez portfeje v první a druhé vládě Ivanoea Bonomiho,[1] místopředsedou rady ve vládě Ferruccia Parriho,[1] a opět ministrem, tentokrát války, v první exekutivě vedené Alcidem De Gasperim.[1] Po institucionálním referendu 2. června 1946, v němž se vyslovil pro republiku, opustil PLI, která se většinově postavila za monarchii.[3]
Diplomatická kariéra
V roce 1946 zahájil svou diplomatickou kariéru jmenováním velvyslancem v Moskvě,[2] v roce 1952 se přestěhoval do Londýna,[1] kde podepsal známé memorandum, a poté se v roce 1955 přestěhoval do Washingtonu jako italský velvyslanec v USA, kde vystřídal Alberta Tarchianiho. Velvyslancem zůstal až do roku 1961, kdy se přestěhoval do Paříže.
Dne 14. června 1962 podepsal jménem Itálie spolu se svými kolegy z Belgie, Dánska, Francie, Německa, Nizozemska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Spojeného království zakládající dokument ESRO (Evropská organizace pro výzkum vesmíru), která se v roce 1975 sloučila s ESA (Evropskou kosmickou agenturou).[4]
Generální tajemník NATO a návrat do politiky
Dne 1. srpna 1964 se stal generálním tajemníkem NATO, prvním Italem na tomto postu, který zastával více než sedm let, do 1. října 1971.[1] Několik dní před svým odchodem z úřadu mu americký prezident Richard Nixon udělil Prezidentskou medaili svobody.[5]
Po odchodu z NATO se vrátil do italské politiky. V letech 1972 až 1976 byl senátorem za PLI a předsedou PLI v Senátu,[1] ve volbách v roce 1976 nebyl znovu zvolen a odešel z aktivního politického života.[1] V lednu 1979 byl jmenován předsedou Italského atlantického výboru a tuto funkci zastával až do své smrti v rodném Turíně po krátké nemoci. Byl pohřben v rodinné hrobce ve Venaria Reale.[6]
Remove ads
Publikace
- BROSIO, Manlio. Riflessioni su Piero Gobetti. Turín: [s.n.], 1974.
- BROSIO, Manlio. La soluzione occidentale della crisi italiana. [s.l.]: [s.n.], 1976.
- BROSIO, Manlio. Diari di Manlio Brosio. [s.l.]: [s.n.]
Vyznamenání
rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku (1955)[7]
Prezidentská medaile svobody (1971)[5]
.png){kind=small}
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads