Max Bill

Max Bill (22. prosince 1908, Winterthur – 9. prosince 1994, Berlín) byl švýcarský architekt, sochař a designér, představitel Curyšské školy konkrétního umění.

Max Bill
Max Bill 1970
Narození	22. prosince 1908 Winterthur
Úmrtí	9. prosince 1994 (ve věku 85 let) Berlín
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Alma mater	Bauhaus (1927–1929) Kunstgewerbeschule Zürich
Povolání	architekt, malíř, sochař, grafický designér, vysokoškolský učitel, politik, designér a fotograf
Manžel(ka)	Binia Bill (od 1931) Angela Thomas Schmid (1991–1994)
Děti	Jakob Bill
Ocenění	Le Prix Kandinsky (1948) Compasso d'Oro (1956) Kulturní cena města Winterthuru (1979) Goslarský císařský prsten (1982) Praemium Imperiale (1993) velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo rytíř Řádu umění a literatury
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Max Bill: Kontinuita (žula, Frankfurt nad Mohanem 1986)

V letech 1924 až 1927 se vyučil jako stříbrník na Uměleckoprůmyslové škole v Curychu. Už roku 1925 byl jako sedmnáctiletý pozván na Mezinárodní výstavu moderního výtvarného umění v Paříži, kde na něj silně zapůsobila díla Le Corbusiera nebo K. S. Melnikova. 1927/1928 studoval na Bauhausu v Dessau, kde tehdy působili například Albers, Kandinskij, Klee a Moholy-Nagy.

Od roku 1929 působil jako architekt, od roku 1932 také jako malíř, grafik a designér. Roku 1931 se oženil a s hudebnicí B. Spoerri měl syna Jakoba. Byl členem různých uměleckých skupin a roku 1936 definoval cíle „konkrétního umění“, jehož se stal představitelem. Po nástupu nacismu v Německu pomáhal ohroženým antifašistům k útěku a brzy v 50. letech se angažoval v ochraně životního prostředí. V roce 1944/1945 začal učit na uměleckoprůmyslové škole v Curychu a spřátelil se také s F. Kupkou. Od roku 1951 spoluzakládal Vysokou školu designu v Ulmu, navrhl její budovu a v letech 1953 až 1956 byl jejím prvním rektorem. 1957 se vrátil do Curychu a v letech 1967 až 1974 působil na Vysoké škole výtvarných umění v Hamburku. V letech 1955, 1959 a 1964 se zúčastnil výstavy Documenta v Kasselu.

V letech 1961-1968 byl nestranickým členem zastupitelstva města Curychu a v letech 1967-1971 poslancem Švýcarské národní rady. Od roku 1974 žil s historičkou umění A. Thomasovou, s níž spolupracoval a s níž se po smrti své ženy roku 1991 oženil. Zemřel na berlínském letišti.

Dílo

Nejznámější plastiky Maxe Billa jsou masivní geometrické objekty z náročných materiálů (leštěná žula, leštěný kov), technicky dokonale provedené a komponované do architektur a veřejných prostranství. Řada z nich byla představena na souborné výstavě v Praze v květnu 1987.^[1] Působivé jsou i jeho štíhlé obelisky, kovové nebo betonové a pestře pomalované.

Z jeho designů se proslavila tzv. „ulmská stolička“ pro rozmanité použití, která se stále vyrábí, nebo střízlivé, technicky čisté hodinové ciferníky.

Ocenění a vyznamenání

• 1964: čestný člen AIA American Institute of Architects
• 1968: umělecká cena města Curychu
• 1979: Kulturní cena města Winterthur
• 1982: Císařský prsten města Goslaru
• 1988: Premio Marconi per Arte e Scienzia, Bologna
• 1990: Cena Helmuta Krafta, Stuttgart
• 1993: Praemium Imperiale, Tokio

Jsou po něm pojmenována náměstí v rodném Moosseedorfu a v Oerlikonu u Curychu.

Galerie

• 
  Nekonečné schody (Ludwigshafen 1991)
• 
  Barevné sloupy (Ulm)
• 
  Kuchyňské hodiny Junghans
• 
  Náramkové hodinky Junghans