Milada Marešová

Milada Marešová (16. listopadu 1901 Praha^[1] – 19. února 1987 Praha) byla česká malířka a ilustrátorka. Věnovala se malbě, kresbě a ilustrátorské tvorbě. Byla inspirována expresionismem německého ražení (die Neue Sachlichkeit, česky Nová věcnost), který byl českými umělci doby meziválečné vesměs odmítán. Dále pak malíři Picassem, Boschem a Henrim Rousseauem. Tématem obrazů jí bylo město a lidé, a to zejména ženy v různých situacích a s rozličným sociálním postavením. Dalším výrazným tématem jejích děl jsou sociální problémy.

Milada Marešová
Milada Marešová, asi 1930
Narození	16. listopadu 1901 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	19. února 1987 (ve věku 85 let) Praha Československo Československo
Vzdělání	VŠUP, AVU
Povolání	malířka a ilustrátorka
Rodiče	František Mareš
Příbuzní	Boleslava Marešová (sestra)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Milada Marešová se narodila do rodiny univerzitního profesora Františka Mareše, fyziologa a filozofa. Studovala nejprve na Uměleckoprůmyslové škole (UMPRUM) pod vedením Emílie Krostové a Arnošta Hofbauera ^[2] , pak u Vojtěcha Hynaise na Akademii výtvarných umění (od roku 1919). V rámci studií se dostala do Berlína a Paříže, kde v roce 1923 navštěvovala přednášky českého výtvarníka Františka Kupky. První samostatnou výstavu měla v Topičově salonu v Praze v roce 1925. Do uměleckého světa ale výrazně vstoupila až výstavou v Aventinské mansardě (1930). V letech 1925 až 1939 ilustrovala mnoho knih, bibliofilií a časopisů (Lidové noviny, Prager Presse, České slovo, Pestrý týden, Ženský svět).

Malířka vytvořila počátkem 20. let rozsáhlý soubor ručně malovaných diapozitivů pohádkových příběhů pro tzv. „domácí biograf“. ^[3]

Až do roku 1926 spolupracovala na tvorbě časopisu Kohoutek, který vydávala nově založená Komunistická strana Československa. Následně se však raději věnovala ilustracím pohádek a vyhýbala se politicky orientovaným periodikám. ^[3]

Vývoj Marešové ve 30. letech 20. století se ubíral především třemi směry: zájem o ženu, zájem o exotiku a zájem o ilustraci. V polovině 30. let se začala zabývat také prací pro divadlo a připravila několik výprav pro Divadlo na Vinohradech, Komorní divadlo, Pražské dětské divadlo Míly Mellanové a Lidové divadlo. ^[4]

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začala spolupracovat na vydávání ilegálního časopisu V boj. Kreslila titulní strany a kolportovala časopis. Časopis měl podporu vojenského vedení Obrany národa a vycházel v nákladu až 5.000 výtisků týdně. ^[5] Za spolupráci s tímto časopisem Vojtěcha Preissiga, který od roku 1939 vedla jeho dcera "Inka" (Irena Bernášková-Preissigová), krycím jménem "Vlasta Nováková", byla v roce 1940 zatčena i Milada Marešová. Obžalována byla 21. října 1941, vězněna byla na Pankráci, v Lipsku a v Bautzenu. Dne 5. března 1942 byla v Berlíně odsouzena "za přípravu velezrady" k 12 letům vězení a deseti letům ztráty cti. Irena Bernášková byla odsouzena za "přípravu velezrady v souvislosti se zrádcovským napomáháním nepříteli" k trestu smrti. ^[6]. Marešová byla uvězněna v ženské káznici ve Waldheimu, kde zůstala až do osvobození 7. května 1945.

Po skončení 2. světové války pracovala především v oboru dětské ilustrace. Spolupracovala se Státním nakladatelstvím dětské knihy, Orbisem, Státním nakladatelstvím krásné literatury a Státním pedagogickým nakladatelstvím. Malovat znovu začala na počátku 60. let po návratu z cesty do Číny. Poslední obrazy nakreslila v roce 1983, ke konci života jí bránila v práci Alzheimerova nemoc.

Po válce také vstoupila do KSČ, v roce 1969 z ní však vystoupila na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.

Citát

Je to tak překvapující, dojemné a krásné až k nevíře, že tato tichounká, mlčenlivá a skromná bytost a něžnýma očima a s tichými ústy, stále připravenými k úsměvu, vzala na sebe statečně a bez váhání riziko odboje a vzpoury. K nevíře, že tytéž oči se dívaly stejně tiše a dětsky do tváří soudců, nepříčetných vztekem, a že tyto úsměvné, měkké rty na otázku: "Proč jste to dělala?" formulovaly lakonickou odpověď: "Z nenávisti k Němcům".

Jarmila Glazarová^[7]

Výstavy

• Topičův salon, Praha, 1925
• Aventinská mansarda, Praha, 1930
• Východoslovenské múzeum, Košice 1931
• Hradec Králové, 1932
• Krásná jizba, Praha, 1945 – kresby z káznice
• Dům umění, Brno, 1985–1986
• Milada Marešová – Zapomenutá malířka českého modernismu, Moravská galerie v Brně, 2008

Spisy

• MAREŠOVÁ, Milada. Waldheimská idyla. Příprava vydání Martina Pachmanová. 2. rozšířené, upravené. vyd. Praha: Academia, 2009. 205 s. ISBN 978-80-200-1785-7. (Původně vyšlo v roce 1947 v Praze v Dělnickém nakladatelství.)