Muhammad Jáhja Chán

Agha Muhammad Jáhja Chán (4. února 1917 Chakwal – 10. srpna 1980 Rávalpindí) byl pákistánský generál, který v letech 1969 až 1971 zastával funkci třetího prezidenta Pákistánu. Vedl zemi v době občanské války ve Východním Pákistánu, která vyústila v odtržení Bangladéše. V letech 1966 až 1971 působil také jako vrchní velitel pákistánské armády. Chánův krátký režim je všeobecně považován za klíčový faktor rozpadu Pákistánu. Je na něj pohlíženo negativně nejen v Bangladéši, ale i v Pákistánu, kde je jeho neschopnost zabránit rozpadu země považována za národní tragédii.

Muhammad Jáhja Chán
Narození	4. února 1917 Chakwal
Úmrtí	10. srpna 1980 (ve věku 63 let) Rávalpindí
Místo pohřbení	Péšávar
Alma mater	Kolej armádního velení a generálního štábu Spojených států Pandžábská univerzita Královská vojenská akademie v Sandhurstu Indian Military Academy
Povolání	diplomat, politik a voják
Ocenění	Řád Pákistánu Řád Pahlaví Pamětní medaile 2500. výročí vzniku Perské říše
Nábož. vyznání	islám
Funkce	Commander in Chief (Pakistan Army) (1966–1971) prezident Pákistánu (1969–1971) ministr obrany Pákistánu (1969–1971) ministr zahraničních věcí Pákistánu (1969–1971)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v paštunské rodině. Jeho rodným jazykem byla perština. Získal bakalářský titul na Paňdžábské univerzitě v Láhauru. V roce 1939 byl povolán do britské indické armády a bojoval ve druhé světové válce v severní Africe. V roce 1942 byl zajat Italy, ze zajateckého tábora na třetí pokus uprchl. Po rozdělení Indie vstoupil do pákistánské armády a zorganizoval štábní školu v Kvétě. V pouhých 34 letech byl povýšen na brigádního generála, ve 40 letech na genarála. Byl nejmladším generálem v historii pákistánské armády.^[1] V roce 1965 hrál zásadní roli v klíčovém pákistánském výpadu během indicko-pákistánské války (operace Grand Slam). V říjnu 1966 byl prezidentem Ajjubem Chánem pověřen velením armády. V důsledku protestů v letech 1968–1969 Ajjub Chán rezignoval a předal moc Jahjá Chánovi.^[2]

Chán jako prezident vyhlásil stanné právo, rozpustil parlament a pozastavil platnost ústavy. V zahraniční politice se opřel o Spojené státy a silnou osobní vazbu s americkým prezidentem Nixonem.^[3] Američané viděli Chána jako hráz proti komunismu v oblasti, znepokojeni sbližováním Indie se Sovětským svazem. Zároveň Chán navázal spolupráci s Čínou, která nahradila vojenské dodávky, jež zablokoval americký Kongres. Chán sehrál také jistou roli ve sblížení USA s Čínou v té době. Nixon mu poslal ručně psaný dopis, ve kterém uvedl: "bez vaší osobní pomoci by nikdy nebylo dosaženo hlubokého průlomu ve vztazích mezi USA a Čínskou lidovou republikou... Ti, kteří chtějí mírumilovnější svět v příštích generacích, budou navždy vaším dlužníkem."^[4]

Při pořádání prvních všeobecných voleb v zemi v roce 1970 zabránil předání moci vítěznému Mudžíburu Rahmánovi z Východního Pákistánu, což vedlo k masovým protestům v této dislokované provincii a volání po její nezávislosti. 25. března 1971 Chán nařídil vojenský útok na bengálské nacionalisty, což vedlo k Bangladéšské osvobozenecké válce. Chán je považován za hlavního architekta bangladéšské genocidy. V prosinci 1971 provedl Pákistán neúspěšné preventivní údery proti indické armádě, která byla spojencem Bengálska, což vyvrcholilo další indicko-pákistánskou válkou. Pákistán nakonec kapituloval a Východní Pákistán získal nezávislost. Jáhja Chán byl masovými demonstracemi označován za hlavního viníka národní potupy. Rezignoval na velení armády a předal prezidentský úřad Zulfikáru Alí Bhuttovi. Ten vzápětí propustil z vězení Mudžíbura Rahmána, který odletěl do Londýna, a naopak uvrhl do domácího vězení Jáhja Chána. Zůstal v něm až do roku 1979. Zemřel následující rok v Rávalpindí a byl pohřben v Péšávaru, a to se všemi vojenskými poctami, které mu přiznala tehdy vládnoucí vojenská junta.