Musa al-Husajni
palestinský politik a starosta Jeruzaléma From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Musa Kazim al-Husajní, zvaný též Paša (arabsky: موسى كاظم الحسيني, žil 1853 – 27. března 1934) byl palestinský arabský politik a starosta Jeruzaléma pod mandátní britskou správou v období od března 1918 do dubna roku 1920.[1] Významný představitel Palestinského arabského kongresu.
Remove ads
Biografie
Mládí a úřední kariéra
Narodil se v roce 1853 v Jeruzalémě. Jeho otcem byl palestinský politik Salím al-Husajní a jeho bratrem byl rovněž politik Husajn al-Husajní. Jako dítě byl poslán na internátní přípravnou školu Maktab Sultani do Istanbulu, kde vystudoval jako jeden z nejlepších. Po studiích nastoupil do úředních pozic Osmanské říše, kde rychle postupoval v hierarchii. Nakonec obdržel titul paša.[2] Postupně byl guvernérem (mutasarrif) Safedu, Akkaru, Irbidu, Asíru a Nadždu, čímž úředně cestoval po všech arabských provinciích Osmanské říše. Jeho nejvyšší funkcí byl guvernát nad emirátem al-Muntafiq, který se nacházel na území dnešního jižního Iráku a Kuvajtu. V roce 1872 investoval do zemědělské půdy, když skoupil 1000 akrů kolem Jericha, což z něj udělalo jednoho z největších vlastníků půdy v regionu. V roce 1905 se stal místodržícím (káim-makám) Jaffy.[3] V roce 1913 odešel do důchodu a žil opět v Jeruzalémě. Během první světové války došlo k rozpadu Osmanské říše a palestinská provincie byla vojensky okupována britskou armádou.
Starosta Jeruzaléma (1918–1920)
V letech 1909 až 1917 byl starostou Jeruzaléma jeho bratr Husajn. Po něm byl starostou krátce Árif ad-Dadžání. Husajn zemřel v roce 1918, krátce po předání města Britům. Po dobytí se vojenským správcem města stal Ronald Storrs. Ten hledal vhodného arabského starostu, kterým byl vybrán právě Musa Kazim. Jeho výhodou bylo, že mluvil plynně anglicky a byl v arabské komunitě váženou osobou.[3]
Po přijetí Balfourovy deklarace Britové začali aktivně podporovat sionistickou židovskou imigraci z Evropy. To vyvolalo oslavy Židů (jišuv) v Palestině, proti kterým se utvořily demonstrace Arabů. V listopadu 1918 se Musa Kazim poprvé veřejně účastnil protibritské demonstrace, která reagovala na uvěznění dvou Arabů, kteří protestovali proti židovské imigraci.[4] Nejpozději v roce 1919 se zapojil do nacionalistického hnutí, které žádalo ukončení židovské imigrace, nezávislost Syrského arabského království Fajsala I. a nezávislost Palestiny v rámci Velké Sýrie. Spory eskalovaly v roce 1920 během nepokojů o svátku Nabi Musa. Musa Kazim na demonstraci pronesl nacionalistický arabský projev. Následovaly antisionistické násilnosti, na jejichž konci bylo dvanáct mrtvých. Britové na nepokoje zareagovali zřízením vojenských soudů, které například odsoudily Amína al-Husajního a Árifa al-Árifa k trestu nucených prací, avšak v jejich nepřítomnosti. Zatčen a souzen byl také radikální sionista Vladimír Žabotinský. Sám Musa Kazim byl krátce vězněn ve věznici v Akku a byl zbaven funkce starosty Jeruzaléma.[3][4] Před svým odvoláním odmítal uznat hebrejštinu jako jeden z úředních jazyků mandátní Palestiny.[2] Kvůli tomu se dostal do sporu také s Menachemem Usiškinem, předsedou Židovského národního fondu.[4]
Předseda Palestinského arabského kongresu (1920–1934)
Během třetího Palestinského arabského kongresu v prosinci 1920 byl zvolen předsedou výkonného výboru. Tuto funkci držel až do své smrti.[3] Po vzniku britské mandátní Palestiny a příjezdu komisaře Herberta Samuela, Musa Kazim reprezentoval palestinské nacionalisty vůči britské správě, ta jim však odmítala udělit status reprezentace arabského lidu v Palestině, dokud oficiálně nepřijmou britskou správu a podporu sionismu.[5] V roce 1921 byl Musa Kazim Palestinským arabským kongresem pověřen zastupovat jejich věc u britské vlády v Londýně. Předtím se snažil setkat s ministrem kolonií Winstonem Churchillem při jeho pobytu v regionu, ale byl odmítnut.[4] V květnu 1921 odsoudil etnické nepokoje v Jaffě, při kterých zemřelo 47 Židů a 48 Arabů.[4] Palestinská delegace poté dorazila do Londýna, kde opakovaně jednala s Churchillem. Požadovali zrušení Balfourovy deklarace, konec židovské imigrace a nezávislost Palestiny. Všechny jejich požadavky však byly odmítnuty.[3]
V roce 1922 vedl delegaci do Ankary, kde se setkal s Mustafou Kemalem Atatürkem, který krátce předtím v řecko-turecké válce dosáhl revize územních hranic ze Sèvreské smlouvy. Jednání o podpoře však nebyla úspěšná. V roce 1925 vedl další delegaci na jednání v Londýně. Opět byli neúspěšní, což vedlo k radikalizaci palestinských nacionálních Arabů. Po svém návratu však stále zastával diplomatické řešení situace.[6] Další delegace se do Londýna vydala v roce 1930. Mimo Musy Kazima se jí účastnili také Amín al-Husajní nebo Rághib an-Našášíbí. Opět byli neúspěšní.[3]
Během třicátých let došlo kvůli britské neústupnosti a rostoucí židovské imigraci k radikalizaci palestinského nacionalistického hnutí. Tehdy již skoro osmdesátiletý Musa Kazim a jeho výkonný výbor byli kritizováni za neschopnost dosáhnout jakýchkoliv výsledků. V roce 1933 se Musa Kazim sešel s britským vysokým komisařem Arthurem Wauchopem a požadoval ukončení prodeje půdy Židům a židovské imigrace. Opět byl odmítnut. To bylo posledním impulzem pro převzetí hnutí radikály připravujícími akce občanské neposlušnosti, bojkoty, ale i násilí.[6] V říjnu 1933 se vzedmula nová vlna antisionistických demonstrací a docházelo i k násilnostem.[4] Dne 27. října 1933 Musa Kazim vedl demonstraci v Jaffě, která byla násilně rozehnána britskou policií. Během policejního zákroku byl Musa Kazim zbit. Ze zranění už se nevzpamatoval a zemřel v březnu 1934. Jeho pohřbu se účastnily davy lidí.[5]
Měl čtyři děti. Nejvýznamnějším z nich se stal Abd al-Kádir al-Husajní, který byl aktivní v Palestinské arabské straně, účastnil se arabského povstání v letech 1936 až 1938 a v roce 1948 vedl Armádu svaté války v občanské válce v mandátní Palestině.
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads