Nikolaus Pejacsevich

Nikolaus hrabě Pejacsevich z Veröcze (německy Nicolaus Graf Pejacsevich von Veröcze, maďarsky veröczei gróf Pejácsevich Miklós, chorvatsky Nikola grof Pejačević Virovitički) (27. července 1833 Retfala – 6. července 1890 Bad Gastein) byl rakousko-uherský generál. Od mládí sloužil v armádě a vyznamenal se v několika válečných taženích, rychle postupoval v hodnostech a několik let zastával post císařského pobočníka. V bitvě u Hradce Králové přišel o ruku (1866).^[1]. Ve vojsku nadále zastával vysoké funkce a v hodnosti generála jezdectva (1883) byl nakonec velitelem 4. armádního sboru v Budapešti (1886–1890). V roce 1887 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Vzhledem k celoživotní službě u jezdectva proslul mimo jiné jako odborník na chov koní a byl také propagátorem dostihových závodů.

Nikolaus hrabě Pejacsevich
Velitel 4. armádního sboru v Budapešti
Ve funkci: 1886 – 1890
Předchůdce	Leopold von Edelsheim-Gyulai
Nástupce	Rudolf Ferdinand z Lobkowicz
Generální inspektor jezdectva
Ve funkci: 1874 – 1886
Předchůdce	Leopold von Edelsheim-Gyulai
Nástupce	Leopold von Croÿ-Dülmen
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1883), polní podmaršál (1875), generálmajor (1870)
Narození	27. července 1833 Retfala
Úmrtí	6. července 1890 (ve věku 56 let) Bad Gastein
Titul	hrabě
Rodiče	Petr Pejačević z Virovitice
Příbuzní	Ludovika Barbora Pejačevićová a Ladislav Pejačević z Virovitice (sourozenci)
Profese	důstojník
Ocenění	Řád zlatého rouna (1887)
Commons	Nikolaus Pejacsevich (1833-1890)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Generál hrabě Nikolaus Pejacsevich

Pocházel ze starého chorvatského šlechtického rodu Pejačevićů povýšeného v roce 1772 do hraběcího stavu, narodil se jako nejmladší syn chorvatského politika Petra Pejačeviće (1804–1887), ministra uherské vlády. Matka Františka (1804–1875) pocházela z rodu Esterházyů.^[2][3] Nikolaus vstoupil jako kadet v roce 1849 k 6. pluku lehké jízdy, zúčastnil se bojů proti maďarským povstalcům a ještě téhož roku byl povýšen na poručíka. Poté sloužil u 1. husarského pluku a v roce 1851 byl povýšen na rytmistra.^[4] V roce 1857 získal hodnost majora a stal se křídelním pobočníkem Františka Josefa. Ve funkci císařského pobočníka se zúčastnil války se Sardinií (1859) a v roce 1861 byl povýšen na podplukovníka. Téhož roku byl uvolněn z funkce císařského pobočníka a stal se štábním důstojníkem husarského pluku č. 11. V roce 1864 byl povýšen na plukovníka^[5] a jako velitel 9. husarského pluku se zúčastnil dánsko-německé války. Se svým plukem se pak v rámci 1. jezdecké divize^[6] zúčastnil i prusko-rakouské války, bojoval v bitvě u Jičína a v bitva u Hradce Králové přišel o ruku.

V roce 1869 byl jmenován velitelem 14. jezdecké divize v Prešpurku a o rok později dosáhl hodnosti generálmajora (1870).^[7] V letech 1871–1874 zastával funkci císařského generálního pobočníka a v letech 1874–1886 byl generálním inspektorem jezdectva.^[8] Mezitím byl v roce 1875 povýšen na polního podmaršála a k datu 1. května 1883 na generála jezdectva.^[9][10][11] V závěru své kariéry byl nakonec v letech 1886–1890 velitelem 4. armádního sboru v Budapešti.^[12][13][14]

Zemřel svobodný a bezdětný v roce 1890 ve věku nedožitých 57 let v Bad Gasteinu.

Jeho starší bratr Ladislaus (1828–1916) sloužil krátce také v armádě, později působil u císařského dvora a byl dlouholetým nejvyšším hofmistrem arcivévody Karla Ludvíka.

Tituly a ocenění

V roce 1857 byl jmenován c. k. komořím a jako generální inspektor jízdy obdržel v roce 1874 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] Od roku 1883 byl čestným majitelem 2. dragounského pluku dislokovaného v Šoproni a později ve Vídeňském Novém Městě.^[16] Během vojenské služby byl několikrát vyznamenán, ve funkci císařského pobočníka získal řad ocenění i od zahraničních panovníků.^[17] V roce 1887 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.^[18]

Rakousko-Uhersko

• Řád zlatého rouna (1887)
• Řád železné koruny I. třídy (1884)
• komandérský kříž Řádu sv. Štěpána (1874)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1866)

Zahraničí

• Řád svaté Anny (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra (Rusko)
• Řád sv. Stanislava (Rusko)
• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• Řád černé orlice (Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• důstojník Řádu čestné legie (Francie)
• Řád svatých Mořice a Lazara (Itálie)
• Řád italské koruny (Itálie)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• rytíř Řádu Fridrichova (Württembersko)
• Domácí a záslužný řád vévody Petra Fridricha Ludvíka (Oldenbursko)