Nová ortodoxie

Nová ortodoxie (někdy též dialektická teologie či teologie krize, později též novoortodoxie anebo novoortodoxní protestantismus) je směr protestantské teologie, který se rozšířil v Evropě začátkem 20. století a jmenoval se původně „dialektická teologie“. Vznik tohoto směru bývá obvykle spojován s vydáním komentáře K. Bartha k Pavlovu listu Římanům.^[1] Později Barth upustil od názvu „dialektická teologie“.^[2] Mezi nejvýznamnější představitele dialektické teologie patří Emil Brunner, Paul Tillich aj.^[1] V 30. letech XX. století pronikly ideje novoortodoxie do Spojených států, kde se objevily v této době práce Reinholda Niebuhra. Tento teolog se zřekl myšlenek křesťanského socialismu a přešel na pozice novoortodoxního protestantismu. Stoupenci novoortodoxie usilovali o obrodu údajně zapomenutého odkazu protestantské reformace (odtud i název novoortodoxie, popřípadě nová ortodoxie, novoprotestantismus a dokonce novoreformace).^[2]

Novoortodoxní teologové kritizují své předchůzce, protože sbližují Boha a člověka, vytýkají stoupencům tzv. liberální teologie zesvětštění ideje Boha.^[3] V Česku představitelem dialektické teologie byl Josef Lukl Hromádka.