Odd Nansen

Odd Nansen (6. prosince 1901 Bærum – 27. června 1973 Oslo) byl norský architekt, známý svými humanitárními aktivitami.

Odd Nansen
Narození	6. prosince 1901 Bærum
Úmrtí	27. června 1973 (ve věku 71 let) Oslo
Alma mater	Norges tekniske høgskole
Povolání	architekt, spisovatel, lidskoprávní aktivista a autor deníků
Zaměstnavatel	Dětský fond Organizace spojených národů
Ocenění	záslužný velkokříž s hvězdou a šerpou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo rytíř Řádu svatého Olafa komandér Řádu svatého Olafa
Děti	Eigil Nansen Marit Greve Siri Jemtland
Rodiče	Fridtjof Nansen a Eva Nansen
Příbuzní	Irmelin Revold (sestra)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Byl synem polárního badatele Fridtjofa Nansena a operní pěvkyně Evy Nansenové. Vystudoval Norský technologický institut v Trondheimu a v roce 1931 založil vlastní architektonické studio. K jeho významným projektům patří sídlo společnosti Siemens v Linderudu a letiště Fornebu. Věnoval se také literární, výtvarné a divadelní činnosti.

V roce 1936 založil organizaci Nansenhjelpen, pomáhající židovským uprchlíkům z Nacistického Německa a jím okupovaných území.^[1] V roce 1939 založil v norské metropoli útulek pro židovské děti. Pobýval v Praze a před vypuknutím války podařilo se mu dostat za hranice kolem dvou set dospělých a čtyři desítky dětí (byl mezi nimi i psychiatr Leo Eitinger).^[2] V roce 1940 založil fond pro válečné oběti Nasjonalhelpen. Po okupaci Norska byl uvězněn v koncentračním táboře. Po válce byl jedním za zakladatelů UNICEF a byl aktivní v hnutí za vytvoření světové federace. V roce 1970 obdržel Řád svatého Olafa.

Jeho syn Eigil Nansen byl také architekt. Zapaloval olympijský oheň při Zimních olympijských hrách 1952 v Oslu.

Knihy

V roce 1949 vydal svůj deník z koncentračního tábora Fra dag til dag (Ze dne na den).^[3] Vzpomínky na setkání s malým chlapcem v koncentračním táboře Sachsenhausen vydal v roce 1970 v knize Tommy - skutečný příběh. Chlapec zázrakem přežil, en:Thomas Buergenthal se stal soudce Mezinárodního soudního dvora a o setkání s Nansenem píše ve svých memoárech Bez štěstí nepřežiješ.^[4] Vydal také knihu vzpomínek Langs veien: Opplevelser, møter og samtaler (Podél cesty. Zážitky, setkání a rozhovory).