Onomastika

Onomastika, též onomatologie, jejíž název pochází z řeckého slova „ónoma“ (= jméno), je lingvistický obor, který se zabývá studiem vlastních jmen (proprií) včetně jejich původu, vývoje, povahy a funkcí. Tato disciplína pokrývá nejen osobní jména, ale také jména míst, zvířat a rostlin.

Onomastika se dělí do několika hlavních oblastí:

• Antroponomastika – nauka zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými jmény apod.
• Toponomastika – nauka zabývající se názvy přírodních i člověkem vytvořených míst, jako jsou řeky, hory, města, země, sídliště a ulice
• Zoonymie – nauka o vlastních jménech zvířat
• Fylonymie – zaměřuje se na vlastní jména rostlin^[1]

Historie onomastiky

Onomastika se jako vědní disciplína začala formovat v českých zemích na přelomu 18. a 19. století, původně jako pomocná věda historická. V tomto kontextu vznikly dvě základní větve onomastiky:

(1) historická, zaměřená na studium jmen z pohledu jejich historického vývoje

(2) filologická (lingvistická), orientovaná na jazykové aspekty jmen

Od druhé poloviny 19. století získávala při zkoumání vlastních jmen stále větší význam filologická a etymologická analýza. Tento vývoj vedl k postupnému přesunu onomastiky z oblasti historických věd do jazykovědy. Tento proces byl dokončen ve druhé polovině 20. století, kdy se prosadilo dnešní pojetí onomastiky jako samostatné jazykovědné disciplíny.^[2]

Literární onomastika

Literární onomastika je nauka o vlastních jménech v literárních dílech. Pozornost literárním jménům v dramatických textech věnoval již Aristoteles, a to ve svém díle Poetika. Větší zájem však propukl až v 1. polovině 20. století, kdy se o vlastní jména v uměleckých textech začali zajímat onomastici a sémiotici. První konferenci o literární onomastice zorganizovaly State University of New York a American Name Society v červnu 1973 v Brockportu. 1976 následoval 12. mezinárodní kongres onomastických studií (ICOS) v Bernu s malou sekcí literární onomastiky. Jedním z hlavních témat se stala až na 15. mezinárodním onomastickém kongresu v Lipsku roku 1984.

Literární onomastika se v českém prostoru jako disciplína začala prosazovat až během 70. let. Za jedny z prvních literárněonomastických studií můžeme považovat články M. Majtánové Vlastní jména osob v Národních báchorkách a pověstech Boženy Němcové (1971) nebo Jména postav ve slovenských pohádkách Boženy Němcové (1972). První teoretická studie vyšla roku 1976 s názvem Vlastní jména v umělecké literatuře. Autor Karel Hausenblas v ní definoval podstatné zásady pro výzkum literárních vlastních jmen.

Od 90. let již má literární onomastika své stálé místo na onomastických konferencích. Za jedno z nejpodstatnějších studií posledních let lze považovat práce Jméno postavy v románu od Daniely Hodrové. Hodrová se zde věnuje postavám bez jména, změnám jmen v průběhu děje či jménům-převlekům.^[3]

Základní funkce

V literární onomastice se zpravidla rozlišují jednak funkce týkající se literárních postav, jednak funkce týkající se postavení a úlohy vlastních jmen v textu.

Mezi základní funkce patří:

(a) pojmenovací a identifikační funkce – jména slouží k identifikaci postav a zároveň vytvářejí iluzi, že postavy existují v reálném světě

(b) sociálně klasifikační funkce – jména mohou odkazovat na etnickou, regionální nebo společenskou příslušnost, čímž dílu dodávají historický kolorit a pomáhají umístit postavy do konkrétního časového rámce (Mařka či Tonička)

(c) charakterizační funkce – jména mohou charakterizovat postavy, zejména tzv. mluvící jména, která odrážejí povahu postavy nebo její profesi (např. Lesana, řezník Masorád)

(d) asociační a konotační funkce – jména mohou evokovat historické nebo literární postavy, případně jejich symboliku (např. Napoleon, Metuzalém), nebo mohou mít mytizační charakter (Blaník, Bivoj)

(e) estetická a poetická funkce – forma jména (jeho zvuk nebo struktura) může mít estetický význam a přispívat k poetice díla (např. loupežník Rumcajs, Eulálie Čubíková)

Výběr a použití literárních jmen je vždy spojen s autorskou poetikou a žánrovým zařazením díla, přičemž poetika zohledňuje umělecké zásady dané doby. Při porovnávání literárních a reálných jmen se zkoumá, zda jména v díle odpovídají pojmenovacím zvyklostem té doby, nebo zda jsou vytvořena s ohledem na kontrast s ní. Tento vztah mezi literární a reálnou onomastií není jednostranný, protože literární jména mohou ovlivnit skutečná jména, jak ukazuje například trendy pojmenovávání dětí podle postav z telenovel, jako jsou Esmeralda nebo Emanuel.^[4]

Faktory ovlivňující výběr jmen v literatuře

Pojmenování literárních hrdinů ovlivňuje velká množina rozdílných faktorů. Tyto faktory se vzájemně míchají, působí zároveň. Ačkoliv se některý faktor může jevit jako hlavní, dominantní, nelze opomenout ostatní faktory.^[5]

Žaneta Dvořáková ve své knize Literární onomastika, Antroponyma, dělí tyto faktory na následující:

• Literární druh – Jiná jména používá autor v próze, jiná v poezii a jiná v dramatu.^[6]

• Žánr – Literární žánry mají své zvyky a tradice, a to platí i v oblasti jmen. Rozdílná jména použije autor v pohádce, historickém románu nebo detektivce.^[7]

• Kulturní tradice – Autor používá jména (nejčastěji křestní, např. Eva, Helena) známých prototypických postav, předpokládá čtenářovu znalost oněch postav a tím naznačuje čtenářovi, jak má být příběh čten.^[8]

• Dobová poetika – Výběr jmen záleží nejen na čase, ve kterém dílo bylo sepsáno, ale i na literárním stylu.^[9]

• Autorská poetika – Projevuje se hravostí a vynalézavostí při výběru jmen. Zatímco někteří autoři používají běžná jména, jiní si vymýšlejí jména úplně nová, používají kupříkladu skládání slov (např. J. K. Tyl – Čert, kníže Krvomír).^[10]

• Funkce – Hlavním faktorem pro výběr jména je zamýšlená funkce autorem, kterou má jména v díle plnit. Funkce je možné dále dělit na: a) identifikační b) asociační c) charakterizační d) klasifikující e) estetickou.^[11]

• Formálně jazykový aspekt – Do formálně jazykových aspektů lze zařadit původ jména, stylistická příznakovost, styl skloňování, obliba jména a naproti tomu neběžnost.^[12]

• Obsahově sémantický aspekt – Roli hraje také význam jména, včetně asociací a konotací a mimojazykových vazeb. Často působí rovněž stereotypní představy spojené s kulturou či známými nositeli daného jména.^[13]

Významní představitelé oboru

Čeští onomastici

• Miloslava Knappová, antroponomastik
• Antonín Profous, toponomastik
• Jan Svoboda, onomastik
• Vladimír Šmilauer, onomastik, bohemista
• Rudolf Šrámek, onomastik, bohemista
• Milan Harvalík, onomastik, toponomastik
• Libuše Olivová-Nezbedová, onomastička

Zahraniční onomastici

• Jaroslav Rudnyckyj, kanadsko-ukrajinský lingvista, specialista na etymologii a onomastiku