Otokar Fischer
český překladatel, dramatik, básník a kritik (1883-1938) From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Otokar Fischer (20. května 1883 Kolín – 12. března 1938 Praha[1][2]) byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.
.jpeg)
Remove ads
Život a dílo
Narodil se v rodině Pavla Fischera a Hermíny rozené Krassové. Měl dva sourozence: Annu a Josefa.[3]
V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na Filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku.[4] V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou[5] a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí. Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 7. ledna 1920) a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 (mimořádným od 26. listopadu 1924).[6]
V letech 1920–1924 vyučoval také na dramatickém oddělení Konzervatoři hudby v Praze světovou literaturu dramatickou a rozbor světových dramat.[7]
Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů, jako byly např. Národní listy (5. 1. 1915–17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917–21. 10. 1917),[8] Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště.[9] V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K. H. Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti.[10] Jeho dramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např. Čapek, Konrád, Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl: Kutnohorští havíři; Jirásek: Gero; Puškin: Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisér Karel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším[11] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, a také mladý režisér Jiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisér Aleš Podhorský z Brna.[12]
Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština).[9] Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla.[13].
Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.
Ze dnů hlubokého míru
A přijde chvíle, jež se bude ptát:
Cos činil, aby zadržen byl pád –
pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa?
Čím, vyjma tebou, zvučela tvá strofa,
oč usilovals, o co vedl spor,
kam pádils na voze svých metafor,
cos odvracel a co jsi připravoval?
Jak vždycky dřív, druh druha popravoval,
ten zbude dojem z roku třicet tři.
Diskusně tyjem z dneška na zítří,
zde smyčka na krk autoru se váže,
tam kritiku se vrchnostensky káže:
„Nám tvůrcům služ a ne-li, tedy kuš!"
Tak škorpíme se dál jak věčné ženské
a všichni vedeme jak jeden muž
při černé kávě řeči kavárenské.Otokar Fischer, z Posledních básní[14]
Rodinný život
Fischer pocházel ze židovské rodiny, ale v roce 1911 se nechal pokřtít[15] a dne 29. března 1911 se oženil s Blaženou Baušovou (1888–1971, katolický sňatek), překladatelkou z němčiny. Manželství bylo rozloučeno v roce 1923.[16]
S druhou manželkou, malířkou Vlastou (roz. Vostřebalovou, 1898–1963) měli v roce 1923 syna Jana Otokara; manželství vydrželo dva roky.
Se třetí manželkou Blaženou (roz. Plecháčovou, 1902–1951), překladatelkou z němčiny, měli tři dcery: Jitku, Evu a Rut.[17]
Závěr života a úmrtí
O křehkém zdraví svědčilo, že již v únoru 1938 nastoupil jako šéf činohry Národního divadla zdravotní dovolenou.[18] Zemřel na srdeční infarkt při četbě novinové zprávy o tzv. anšlusu (anexi) Rakouska hitlerovským Německem.[19][20][21][22]
Poslední rozloučení se konalo v Národním divadle a v krematoriu ve Strašnicích.[23]
Remove ads
Dílo
- Přemyslovci 1918 – hra o pěti dějstvích, dostupné online
- K dramatu 1910
- Karlštejn 1916 – libreto
- Kdo s koho 1928
- Duše a slovo 1934
- Slovo a svět – Essaye 1937
Významné překlady
- kompletní překlad Villona
- Goethův Faust
- báseň Když od Rudyarda Kiplinga
- Nietzscheho dílo Tak pravil Zarathustra
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads