Paklitaxel

Paklitaxel (angl. paclitaxel, obchodní název taxol) je rostlinný tricylický diterpen^[zdroj?] ze skupiny taxanů, používaný v medicíně jako cytostatikum.

Paklitaxel
Strukturní vzorec paclitaxelu
Obecné
Systematický název	(2aR,4S,4aS,6R,9S,11S,12S,12aR,12bS)-9-(((2R,3S)-3-benzamido-2-hydroxy-3-fenylpropanoyl)oxy)-12-(benzoyloxy)-4,11-dihydroxy-4a,8,13,13-tetramethyl-5-oxo-2a,3,4,4a,5,6,9,10,11,12,12a,12b-dodekahydro-1H-7,11-methanocyklodeka[3,4]benzo[1,2-b]oxete-6,12b-diyl diacetát
Triviální název	Abraxen
Ostatní názvy	5β,20-epoxy-1,7β-dihydroxy-9-oxotax-11-en-2α,4,10β,13α-tetrayl-4,10-diacetát-2-benzoát-13-[(2R,3S)-3-benzamido-3-fenyl-2-hydroxypropanoát]
Anglický název	Paclitaxel
Německý název	Paclitaxel
Sumární vzorec	C47H51NO14
Vzhled	bílá krystalická práškovitá látka.
Identifikace
Registrační číslo CAS	33069-62-4
PubChem	36314
Vlastnosti
Molární hmotnost	853,92 g·mol−1
Teplota tání	213–216 °C
Bezpečnost
GHS05 GHS07 GHS08 [1] Nebezpečí[1]
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Působení

Jedná se o tzv. vřeténkový jed, čili látku jejíž cytostatický účinek spočívá v působení na dělicí vřeténko buňky. Její účinek spočívá v tom, že působením na mikrotubuly buněk zabrání jejich depolymeraci během buněčného dělení a tím transportu chromozomů k pólům dělící se buňky.

Použití

Je používán k léčbě karcinomů prsu v kombinaci s trastuzumabem, ovariálních karcinomů v kombinaci s cisplatinou, v kombinaci s tímto také u bronchiálních karcinomů. V karcinomu prostaty je používán spíše docetaxel.

Nežádoucí účinky

Typickým vedlejším účinkem paklitaxelu je periferní neuropatie a ztráta tekutin v organismu. Značná část vedlejších účinků není způsobena přímo paklitaxelem ale Cremaphorem a dalšími přidavnými látkami. Novější formulace jako Abraxan, kde není paklitaxel rozpuštěn v Cremaphoru, ale "zabalen" v albuminu, mají lepší profil vedlejších účinků a nevyžadují preventivní infuzi prednisonem.

Výskyt

Paklitaxel je rostlinným alkaloidem izolovaným z tisu západoamerického (Taxus brevifolia).

Výroba

Většina paklitaxelu je vyráběna semisynteticky z 10-deacetylbakatinu III, který je získáván z tisu červeného (Taxus baccata) pěstovaného na plantážích. Od roku 2002 se používá i postup zahrnující fermentaci tisových buněk.^[2]

Provedena byla i úplná syntéza paklitaxelu, pro komerční účely je však nevhodná. Obdobně neekonomické se ukázalo využití hub parazitujících na tisu, které paklitaxel produkují.^[2]

Historie

Historicky využívali účinky této látky již Keltové, kteří tisovou mízou otravovali hroty šípů. Původní severoameričané používali výluh z tisové kůry k vnějšímu či vnitřnímu ošetření dýchacích nemocí a na přelomu 19. a 20. století bylo v Indii zaznamenáno použití některých částí tisu červeného jako součásti přípravku k léčení rakoviny.^[3]

Paklitaxel byl poprvé izolován roku 1966, a to z kůry tisu západoamerického, jejíž vzorky byly sbírány v rámci programu zkoumajícího léčebné účinky přírodních materiálů. Ukázal se být slibným cytostatikem, jeho další výzkum však závisel na omezeném množství dostupných tisů.^[2]

Důležitým se proto stal objev jeho syntézy z 10-deacetylbakatinu III izolovaného z běžnějšího tisu červeného, kterou poprvé provedl roku 1988 Pierre Potier. Jeho postup dále vylepšil Robert A. Holton.^[2]

Název „paklitaxel“ se používá od roku 1989 namísto původního „taxol“, který byl tehdy zaregistrován jako název komerčního léčiva. To bylo schváleno pro klinické používání roku 1992.^[2]