Paul Morand

Paul Morand (13. března 1888, Paříž – 24. července 1976, Paříž) byl francouzský spisovatel konzervativní a krajně pravicové orientace. Byl rovněž diplomatem (velvyslanec v Londýně, Římě, Madridu, Bangkoku).^[2]

Paul Morand
Paul Morand (1925)
Rodné jméno	Paul Émile Charles Ferdinand Morand
Narození	13. března 1888 8. pařížský obvod
Úmrtí	23. července 1976 (ve věku 88 let) 15. obvod
Místo pohřbení	Terst
Bydliště	avenue Charles-Floquet (1927–1976)
Alma mater	Svobodná škola politických věd Lycée Chaptal Collège Jules-Ferry (Paris, France)
Povolání	diplomat, spisovatel, básník a romanopisec
Zaměstnavatelé	Nakladatelství Gallimard Le Figaro
Ocenění	Řád Francisque důstojník Řádu čestné legie
Choť	Hélène Morand
Rodiče	Eugène Morand[1]
Funkce	ambassador of France to Romania (1942–1944) ambassador of France to Switzerland (1944–1945) 11. křeslo Francouzské akademie (1968–1976)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ze svých četných cest a pobytů v cizině vytěžil řadu impresionistických cestopisů, z nichž je ale patrné určité pohrdání neevropskými kulturami a víra v nadřazenost bílé rasy. Jako příslušník vyšší třídy se oženil do bohatých rodin a na udržení třídních rozdílů ve společnosti vždy lpěl. Hlásil se k dílu Friedricha Nietzscheho, Oswalda Spenglera i rasisticky orientovaného Arthura de Gobineau.

Během druhé světové války přísahal věrnost kolaborantskému vichistickému režimu a stal se vládním funkcionářem.^[3] Zastával v té době jasně antisemitské, pronacistické a protidemokratické postoje. Po válce mu byl odebrán státní důchod a pro jistotu nedotknutelůnosti se odstěhoval do Švýcarska. Byl též kmotrem konzervativní literární skupiny Hussards (v překladu: husaři), kteří oponovali módnímu existencialismu a levici obecně. Čtyřikrát se ucházel o přijetí do Francouzské akademie, nakonec byl přijat v roce 1968, přes protest Charlese de Gaulla, který poukazoval na jeho minulost. Své extrémní názory Morand nikdy neodvolal, byť se k nim po válce nevyjadřoval, stejně jako ke své kolaborantské minulosti. K jeho přátelům patřili v předválečné době Sarah Bernhardtová, Stéphane Mallarmé a Jean Giraudoux, později Jean Cocteau, Marcel Proust nebo Coco Chanel, jíž připravil i paměti formou rozhovoru nazvané L'Allure de Chanel (1976). Jeho dílo, navzdory ideové vzdálenosti, vždy obdivoval a hájil André Breton. Patřil k nejpřekládanějším francouzským autorům v meziválečném Československu.

Bibliografie

Česky vyšlo

• Otevřeno celou noc, Aventinum 1925
• Zavřeno celou noc!, Aventinum 1925

• Galantní Evropa, Aventinum 1926
• Lewis a Irena, Aventinum 1926
• Mr. U., Emanuel Uggè 1926
• Jen země, Václav Petr 1927

• Budha žije, Aventinum 1928

• Championi světa, F. Topič 1930
• New York, F. Topič 1930
• Aurora, Adolf Synek 1931
• 1900, Alois Srdce 1933
• Londýn, F. Topič 1933