Petr Drulák

český politolog From Wikipedia, the free encyclopedia

Petr Drulák
Remove ads

Petr Drulák (* 16. září 1972)[1] je český politolog, v letech 2004 až 2013 ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, v letech 2014 až 2015 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR,[2] v letech 2017 až 2019 velvyslanec ČR ve Francii.

ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Stručná fakta 1. náměstek ministra zahraničních věcí ČR, Předchůdce ...
Remove ads

Studium a akademická činnost

Od roku 1990 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze se zaměřením na mezinárodní obchod a v roce 1993 získal bakalářský titul. V roce 1994 pokračoval tamtéž inženýrským studiem mezinárodní politiky a filozofie, když předtím v mezidobí odešel studovat mezinárodní ekonomii a politiku na Antverpskou univerzitu. Po získání inženýrského titulu na VŠE v roce 1996 pokračoval doktorským studiem.[3] V průběhu doktorského studia absolvoval roku 1997 letní školu na University of Michigan, v letech 1997–1998 studijní pobyty v Německu a roku 1999 měsíční studijní pobyt na postgraduálním institutu evropských studií Evropské kolegium v Bruggách.[4] Doktorské studium završil v roce 2000 dizertací na téma Interpretace vzniku studené války.[3]

Do roku 2004 působil na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE jako asistent s výukou předmětů Tvorba zahraniční politiky a Teorie mezinárodních vztahů.[3][5] Od září 2003 do ledna 2004 byl jako Jean Monnet Fellow na European University Institute ve Florencii. Následně v letech 2005 až 2012 působil na Institutu politologických studií a Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd jako docent a od roku 2012 jako profesor politologie. Na institutech FSV vyučoval předměty jako „Theory of International Relations I“, „Kapitoly z dějin zemí Beneluxu“ a „Metodologie výzkumu“.[6] V rámci svého působení na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy absolvoval roku 2013 tříměsíční studijní pobyt v Číně na China Foreign Affairs University v Pekingu a Tongji University v Šanghaji. V letech 2012–2013 byl také hostujícím profesorem na Diplomatic Academy v Jerevanu, kde vyučoval předmět „Introduction to international politics“ a v letech 2018–2020 pak na Pařížském institutu politických věd (SciencePo), kde vyučoval předmět „Diplomatic Practice“[4] V současné době (2025) vyučuje na katedře Politologie a mezinárodních vztahů na filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.[7]

Remove ads

Profesní kariéra a aktivity

Již během studia na Vysoké škole ekonomické založil českou sekci mladých evropských federalistů, v letech 1995–1996 byl i jejím předsedou. Jako student byl také v letech 1994–1997 výkonným ředitelem Rady pro mezinárodní vztahy a navázal tak spolupráci s Jiřím Dienstbierem.[3]

Svou kariéru začal v roce 1998 v Ústavu mezinárodních vztahů, kam nastoupil na pozici výzkumného pracovníka. Následně působil v letech 2000–2001 jako vedoucí vědeckého oddělení, v letech 2000–2004 jako šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy a v letech 2001–2004 jako zástupce ředitele. V letech 2004–2013 pak byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.[3] Pod jeho vedením se stal Ústav mezinárodních vztahů významným pracovištěm v tomto oboru.

Od 7. února 2014[5] se stal 1. náměstkem ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, když v této pozici vystřídal Jiřího Schneidera.[8] Ke konci června 2015 v této funkci skončil a stal se pak politickým tajemníkem ministerstva a ředitelem Kabinetu ministra,[9] jehož úkolem byla příprava koncepčních materiálů k české zahraniční politice. Ke změně došlo přesně v době, kdy zákon o státní službě převedl státní úředníky z pracovního do služebního poměru a rozdělil ministerské náměstky na „politické“, zastupující ministra, a „odborné“, řídící konkrétní sekce. Politickým náměstkem člena vlády se pak stal Lukáš Kaucký.[10] Ke konci srpna 2016 se rozhodl na Ministerstvu zahraničních věcí ČR skončit úplně.[11]

Dne 23. února 2017 předal v Elysejském paláci v Paříži pověřovací listiny do rukou francouzského prezidenta Françoise Hollanda a stal se tak mimořádným a zplnomocněným velvyslancem České republiky ve Francii.[12] Během této funkce se Drulákovi podařilo navrátit české občanství spisovateli Milanu Kunderovi, a to po bezmála 40 letech.[13] Již v červnu 2018 byl však ze své funkce odvolán, a to po dohodě mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Milošem Zemanem, který si přál dosadit na pozici velvyslance svého přítele a mediálního manažera Michela Fleischmanna. Funkci vykonával až do prosince 2019, kdy jej nahradil právě Michel Fleischmann.[14]

Na podzim roku 2022 úspěšně kandidoval v komunálních volbách do zastupitelstva města Hořovice za „Místní hnutí za harmonický rozvoj“.[15]

Remove ads

Názory

Petr Drulák byl nejprve uznávaným expertem v oblasti mezinárodní politiky, autorem mnoha odborných publikací. Později se vyprofiloval ve veřejného intelektuála zastávajícího nejprve spíše proevropské liberální pozice. Tyto pozice však začal v průběhu let více a více opouštět, až se stal kritikem liberalismu, progresivismu, Evropské unie a havlovského pojetí lidských práv.[16][17][18] Společně s Janem Kellerem také formuloval směr konzervativní socialismus.[19]

V roce 2007, když vrcholily spory o americký radar v Brdech a o Lisabonskou smlouvu, napsal do Hospodářských novin článek Dohodněte se o radaru i ústavě,[20] v němž nabádal politiky, aby se dohodli na přijetí radaru i smlouvy, čímž by podpořili vazby s USA a zároveň upevnili pozici České republiky v Evropské unii.[21] Podobný postoj k těmto tématům vyjádřil i v dalších komentářích.[22][23]

Vedl také rozsáhlé polemiky s konzervativně-euroskeptickou částí ODS. Např. v listopadu 2007 na stránkách Lidových novin spor s Václavem Klausem o pojetí ekonomické a ekologické rovnováhy.[24][25][26]

V dubnu 2009 ve svém článku v Lidových novinách kritizoval českou politickou elitu představovanou parlamentními stranami a vyzýval k jejímu nahrazení novou elitou po vzoru širokého hnutí typu Občanského fóra.[27][28] Téhož roku vydal u nakladatelství Portál knihu Metafory studené války: interpretace politického fenoménu, kterou navázal na téma své dizertační práce.[29]

V prosinci 2010 ve svém komentáři v Hospodářských novinách kritizoval internetový server WikiLeaks za publikaci amerických diplomatických dokumentů.[30]

V prosinci 2012 vydal u Sociologického nakladatelství SLON knihu Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi,[31][32] v níž formuloval své kritické názory vůči české politice[33][34] a navrhoval radikální změnu způsobu řízení země.[21]

V roce 2014 už v pozici 1. náměstka ministra zahraničí vzbudil pozornost vymezením se vůči dosavadní lidskoprávní zahraniční politice, která dle jeho soudu byla příliš konfrontační, chybná a škodlivá.[35] Podobně kriticky se vyjádřil i těsně před nástupem do funkce ve svém komentáři pro Deník Referendum.[36]

V roce 2020 se na stránkách českých medií obhajoval závěry knihy Tajnosti levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu, kterou napsal francouzský filozof Jean-Claude Michéa, kde tvrdí, že „Michéa důsledně sdílí Laschovu kritiku kapitalismu, kulturní konzervativismus i schopnost dívat na základní otázky společnosti zdola, tj. z perspektivy její chudší a slabší části. Snad se nedopustíme žádného násilí vůči jednomu či druhému, pokud je oba budeme považovat za představitele určitého konzervativního socialismu, který není ani liberální, ani komunistický“.[37][38][39][40][41][42][43] Kritizoval kulturní (liberální) levici za opuštění sociální otázky a svých voličů a navrhoval návrat k češství jako způsobu nápravy problému dneška. Poukazoval na to, že normy, o kterých často věříme, že jsou univerzální, naopak standardem leckdy nejsou (lidská práva a jejich šíření po světě), a že motor hedónismu (globální neoliberální kapitalismus) není tak efektivní (globální finanční krize), jak kapitalističtí ideologové věřili.[44][45] Profesor Drulák poukazuje na to, že je nutné znovu promyslet definici národa a vyvarovat se omylů porevolučních let:[46][45][47][48][49] [50][51][52][53][54][55]

Ve sborníku Sametová budoucnost?[56][57] uvedl, že bychom měli založit společnost na demokracii, češství a Evropě jako cestu jak nalézt nový vztah k Západu a k navrhnutí alternativy k liberálnímu kapitalismu (Drulák to nazývá socialismus očištěný od marxismu a liberalismu). Středem zájmů musí být obrana obyčejného člověka a jeho důstojnosti tak jak na počátku fungovala Polská Solidarita (obnovení přirozených vazeb mezi lidmi). Základní imperativ řešení musí být sociálně spravedlivý a měl by směřovat ke zmenšování nerovností. Neměla by být založena na neověřené utopii prováděné elitou. Uvádí, že k Západu se musíme naučit vztahovat politicky a nikoliv identitou…. Česko je součástí Západu, byť součástí nesamozřejmou. Lze hrát hru. Ve hře se vytváří silový vztah mezi Českem a západními partnery…. Hra pak spočívá v uplatňování vlastní definice světa a priorit, získávání výhod, přijetí ztrát, hledání kompromisů, účasti na kolektivním úsilí.[58][45][59] Drulák upozorňuje na probíhající krizi liberálního státu v novém, pandemickém kontextu a s ohledem na budoucnost Evropy v rámci měnících se mezinárodních vztahů.[60] Považoval soudržnost společnosti za základní kategorii. Náklady převodu na nízkouhlíkovou ekonomiku ponesou nižší a střední třídy, tedy hrozí další prohloubení nerovnosti, také digitalizace povede ke zvyšování nerovnosti. Drulák kritizoval média, jež selhávají a přispívají dle jeho mínění ke společenskému rozkladu.[61]

Profesor Drulák se vyprofiloval jako významný kritik lidskoprávní zahraniční politiky, podle nějž „nemá o lidských právech v zahraniční politice smysl mluvit“. [62][63][64][65][66][67][68] Tvrdí, že se jedná o zhoubnou představu, kterou je třeba od základu odmítnout, protože „těžko bychom našli stát, který dokáže věrohodně prosazovat lidská práva, aby vyhověl jejich univerzalistické povaze a nepostupoval selektivně“. Kritizuje Havla a jeho pojetí lidských práv, za to že zdiskreditoval myšlenku všeobecně platných lidských práv a potvrdil, že jsou pouze nástrojem nátlaku proti rivalům, které je kontraproduktivní a přitom plané moralizování je neskutečně levné („Jediné, co na tom prosperuje, je náš vlastní morální exhibicionismus. A přesně to je to dědictví Havla, které je třeba odmítnout“).[69][70][71][72] Tvrdí, že je nutné opustit lidská práva a navrátit „ochranu jednotlivce tam, kde až do sedmdesátých let byla, pod křídla svrchovaného státu. Stát musí uplatnit svoji svrchovanost především vůči hlavním nositelům lidskoprávní ideologie: mezinárodním organizacím, aktivistům a justici“.[63][73][74][75][76] Cílem profesora Druláka je „obecný cíl, k nimž odvržení lidskoprávní ideologie směřuje: obnovu státu, který je potřeba k naplňování veřejného zájmu, obnovu svobody a demokracie, jež jsou oklešťovány soudci a aktivisty, obnovu humanitární solidarity zdiskreditované ideologizací a zamezení násilí, které lidská práva vyvolávají. Speciálně českým bonusem je překonání jedné zavádějící legendy a odhození zbytečné zahraničněpolitické zátěže“.[63]

V roce 2021 vydal s kolegy knihu Budoucnost levice bez liberalismu, kde se pokoušel hlouběji analyzovat příčiny pádu levice a navrhnout její obrodu.[77][78][79]

Mezi kontroverzní názory Druláka se řadí jeho názor na ruskou invazi na Ukrajinu. Drulák sice v případě ruské invaze na Ukrajinu označil režim Vladimira Putina za agresora, zároveň však v souladu s ruskou propagandou obviňoval Západ. Zejména Spojené státy podle něj odpovídají za pokračování války tím, že podporují Ukrajinu. Konflikt prý skončí, až Američané budou připraveni jednat s Ruskem o míru.[80] Také vyhlížel výhru Donalda Trumpa v letošních amerických prezidentských volbách.[80]

V lednu 2023 mu byla dána výpověď z Ústavu mezinárodních vztahů. Podle ředitele Ústavu mezinárodních vztahů výroky Druláka s propuštěním nesouvisí a instituce jen kvůli úsporám zrušila pozice několika výzkumníků. Sám Drulák ale krok označil za účelový.[81] Z toho důvodu se taky Drulák obrátil na soud a ten výpověď zneplatnil. Ústav mezinárodních vztahů se proti rozhodnutí soudu odvolal. [80]

Remove ads

Dílo

Odborné učebnice

  • (2000) Tvorba a analýza zahraniční politiky. VŠE, Praha. Spoluautorka: Radka Druláková.
  • (2003) Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.
  • (2008) Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Autor kapitol: „Úvod“, s. 9–13; „Epistemologie, ontologie a operacionalizace“, s. 14–28; „Analýza metafor“, s. 125–148; „Kvalitativní výzkum – standardy, rétorika a logika“, s. 227–240. Editovaná monografie.
  • (2009) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Editovaná monografie, hlavní editor Petr Kratochvíl.
  • (2019) Metodologie výzkumu politiky. Praha: SLON. Editovaná monografie, hlavní editor Vít Beneš.

Výzkum politických metafor

  • (2004) Metaphors Europe lives by: language and institutional change of the European Union. Working Paper, Department of Social and Political Sciences, Florence: European University Institute, EUI Working Paper SPS No. 2004/15.
  • (2005) “Metaphors and Creativity in International Politics.“ Research Cluster ‘Discourse, Politics, Identity’ Working Paper No. 3/2005, Lancaster: Institute for Advanced Studies at Lancaster University.
  • (2006) Motion, Container and Equilibrium: Metaphors in the Discourse about European Integration. European Journal of International Relations, vol. 12(4), 499–531.
  • (2007) Figuring Out Europe: EU Metaphors in the Minds of Czech Civil Servants. Perspectives, 28, Summer 2007, 5–23, spoluautorka: Lucie Königová.
  • (2009) Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu. Praha: Portál.
  • (2010) „Of Metaphors, Concepts and Reality: A Reply to Onuf“. Perspectives, vol. 18, No. 1, 77–86.
  • (2015) Czech metaphors about Europe: Havel vs Klaus, Journal of International Relations and Development. 18(4). Spoluautor: Vít Beneš.

Česká zahraniční politika

  • (2006) Záhada české zahraniční politiky, Lidové noviny, 25. 2. 2006
  • (2008) Aussenpolitik in Ostmitteleuropa: Von Universalisten, Atlantikern, Europäern und Souveränisten. Osteuropa, vol. 58 (7), 139–152, spoluautoři: Michal Kořan, Jan Růžička.
  • (2008) „Česká zahraniční politika mezi internacionalismem a atlantismem“ in: Michal Kořan a kol. (2008) Česká zahraniční politika v roce 2007. Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 395–402.
  • (2009) „Česká zahraniční politika v době počínajícího politického rozkladu“. In: Michal Kořan a kol. (2009) Česká zahraniční politika v roce 2008: analýza ÚMV. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2009, s. 373–379.
  • (2009)  „Proč nám nestačí splývat? Tři slepé uličky české diplomacie: Havel, Klaus, Vondra“, Lidové noviny, Orientace, s. 24.
  • (2010) „Závěrem: Český nezájem se prosazuje“. In: Michal Kořan a kol. (2010) Česká zahraniční politika v roce 2009: analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010, s. 354–361.
  • (2010) „Czech Foreign Policy: Ideologies, Prejudices and Co-ordination“ In: Michal Kořan et al. (2010) Czech Foreign Policy in 2007–2009. Analysis. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 371–384.

Ostatní díla

  • (2012) Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: SLON.
  • (2016) Umění, mystika a politické jednání. Praha: Novela Bohemica.
  • (2019) Sametová budoucnost? Praha: Masarykova demokratická akademie. Autor kapitoly „Za socialistický Západ!“. Editovaná monografie, spolueditor Petr Agha.
  • (2020) Budoucnost levice bez liberalismu. Praha: Masarykova demokratická akademie. Editovaná monografie, spolueditoři: Jan Keller, Matěj Stropnický, Ilona Švihlíková.

Překlady

  • (1996) Yvan Vanden Berghe, Velké nedorozumění. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy. Překlad z nizozemštiny.
  • (2019) Jean-Claude Michéa, Tajnosti levice. Praha: Masarykova demokratická akademie. Překlad z francouzštiny.
  • (2022) Alain de Benoist, Umírněná kritika suverenismu. In: Svrchovanost zprava i zleva. Praha: Dauphin Daniela Podhradského. Překlad z francouzštiny.
Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads