Petr Kolář (kněz)

Petr Kolář SJ (7. února 1941 Paskov – 20. května 2023^[1][2][3]) byl římskokatolický kněz, člen České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Původně pracoval v technických profesích. Když se v roce 1968 vracel ze zahraničí a dozvěděl se o invazi vojsk Varšavské smlouvy, rozhodl se ve Vídni vstoupit do řádu. Později žil mnoho let v Paříži, kde se angažoval ve vydávání a posílání zakázaných knih do Československa. Dva roky pracoval ve vatikánském rozhlase. Po sametové revoluci se vrátil do Československa, pracoval mj. v náboženské redakci Českého rozhlasu. Byl nositelem francouzského Řádu čestné legie.

Petr Kolář
P. Petr Kolář (2016)
člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve funkci: 22. května 2003 – 31. prosince 2006
Narození	7. února 1941 Paskov Protektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí	20. května 2023 (ve věku 82 let)
Alma mater	VŠ báňská v Ostravě (nedokončil)
Profese	katolický kněz, redaktor, novinář, překladatel, publicista a rozhlasový redaktor
Commons	Petr Kolář (kněz)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Petr Kolář se narodil v Paskově na Frýdeckomístecku, ale od čtyř let žil v Ostravě. V letech 1955–1959 zde studoval na Vyšší průmyslové škole energetické a poté nastoupil do elektromechanické dílny v Elektrárně 1. máje. V letech 1960–1962 absolvoval vojenskou službu. V dalších šesti letech vykonával funkci stavebního dozoru ve stejném podniku, nesoucím už název Ostravsko-karvinské elektrárny.^[4]

Od roku 1964 studoval při zaměstnání večerně Vysokou školu báňskou, kterou však v důsledku pražského jara nedokončil. V srpnu 1968, když se při cestě z horolezecké výpravy v Jugoslávii dozvěděl o obsazení Československa, se rozhodl zůstat v Rakousku, kde vstoupil do noviciátu řádu. Postupně studoval v St. Andrä, Münsteru, Mnichově, Lyonu a Paříži. V roce 1975 byl v německém městě Ellwangen vysvěcen na kněze. Petr Kolář se totiž stýkal zejména s českou duchovní službou v Německu, kterou vedl P. Karel Fořt. Ten přišel s myšlenkou, že by v Ellwangen mohli být svěceni čeští exiloví novokněží. Kněžské svěcení se pak konalo v rámci české poutě.^[5]

Poté žil řadu let v Paříži, kde se podílel na vydávání a posílání zakázaných knih do Československa, kam se mu podařilo dopravit stovky knih. Kromě toho měla československá podzemní církev možnost poslouchat jeho nedělní komentáře k aktuálním otázkám, které vysílalo Radio Vatikán, kde pracoval v letech 1982–1984 v oddělení mezinárodních zpráv.^[6] Poté zastával opět různé funkce v Paříži, např. v sekretariátu arcibiskupského ústředí pro službu cizincům, žijícím v pařížské oblasti.

V roce 1990 se vrátil do Československa. V následujícím roce nastoupil do náboženské redakce Českého rozhlasu. Byl také členem mediální komise České biskupské konference a koordinátorem formace jezuitského dorostu České provincie jezuitského řádu. V roce 1992 se stal koordinátorem mediální práce provincie.^[4]

„	Je to člověk hluboké víry, ale přitom neuvěřitelné upřímnosti. U něj je vše opravdové.	“
— Jan Sokol [6]

Zemřel na následky dopravní nehody 20. května 2023.^[7]

Názory

Stát Vatikán

• „Evangelium nepotřebuje, aby církev měla stát. Zdá se mi, že evangelium touto cestou něco důležitého ztrácí. Státní uspořádání k životu podle evangelia nepřitahuje. Někdy si říkám, co by tomu řekl Ježíš z Nazareta, kdyby si mohl prohlédnout vatikánské úřady a kongregace. Osobně mám z Nového zákona dojem, že Ježíš měl blíž k anarchistům než k zakladatelům nového státu.“^[8]

Římské univerzity

• „Často se setkávám s iluzorní představou, že když je Vatikán centrum katolické církve, Svaté město, věci tam musí být na nejlepší úrovni. Je to ale složitější: Gregoriánská a hlavně Lateránská univerzita jsou místa vhodná pro přípravu na službu v církevních institucích, jmenovitě v ústředí organizace... Římské univerzity obecně nevychovávají v první řadě teology, ale administrativní síly, např. pro Vatikán. Já osobně bych tam na normální studium nikdy nikoho neposlal. To není kritika – dobrý absolvent těchto škol by ale měl zůstat v Římě, pro práci tady potřebujeme lidi, kteří dokáží tvořivě pracovat a řešit naši domácí situaci.“^[8]

Ocenění

• Nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie v hodnosti rytíř (2007) – za přispění k francouzsko-českému sblížení a boj za svobodu vyznání.^[6]