Projekce (psychologie)

Projekce je v psychologii jev popsaný Sigmundem Freudem coby obranný mechanismus ega spočívající v popírání nevědomých (pozitivních i negativních) impulzů a charakteristik u sebe sama a naopak připisování jich jiným.^[1][2]

Před Freudem se o tomto principu zmínil italský filosof Giambattista Vico na začátku 18. století.^[3][4] V roce 1841 použil stejný princip Ludwig Feuerbach jako první osvícenecký myslitel při své systematické kritice církve.^[5] Projekci coby lidskou tendenci chování okrajově zmiňují i některé náboženské texty jako Talmud^[6] a Nový zákon^[7].

Freud projekci popsal někdy po roce 1890 a využíval ji jako nedílnou součást psychoanalytické terapie. Později se přikláněl k tomu, že projekce v člověku nenastává svévolně a z ničeho, nýbrž je zveličována z vlastností, které u druhého člověka již existovaly, byť ne v takové míře.^[8]

Projekce negativních vlastností v sobě zahrnuje svalování viny na druhé, dřív než bude subjekt obviněn sám – obrana ega preventivním útokem.^[9]

Projekci lze částečně vystihnout lidovým rčením „Podle sebe soudím tebe.“ Za (pozitivní) projekci se dá považovat i obranný mechanismus spočívající v připisování vlastních pozitivních charakteristik jiným osobám^[zdroj⁠?!]. Melanie Kleinová vidí projekci pozitivních vlastností na druhé jako proces, který vede k přílišnému idealizování jiného člověka v očích subjektu.^[10]

Projekce je jeden z projevů hraniční poruchy osobnosti a je častý průvodní jev narcisismu.^[11]

Příklady projekce

• Obviňování oběti
• Nevěra a následné podezřívání nevěry partnera^[12]
• Šikana spojená se špatnou výchovou v rodině útočníka
• Projekce špatného svědomí a obecného pocitu viny^[13]
• Projekce naděje v bezvýchodné situaci^[14]