Projekt 58

Projekt 58 (v kódu NATO třída Kynda) byla třída křižníků sovětského námořnictva z doby studené války. Byly to první sovětské raketové křižníky.^[2] Zároveň to byly první sovětské hladinové lodě schopné nést jaderné zbraně.^[3] Jejich hlavním úkolem bylo ničení hladinových lodí protivníka.^[3] Všechny byly ze služby vyřazeny.

Projekt 58 / Třída Kynda
Raketový křižník Groznyj
Obecné informace
Uživatelé	Sovětské námořnictvo Ruské námořnictvo
Typ	křižník
Lodě	4
Osud	vyřazeny
Předchůdce	Projekt 68bis (Sverdlov)
Nástupce	Projekt 1134 (Kresta I)
Technické údaje Projekt 58[1]
Výtlak	4 350 t (standardní) 5 400 t (plný)
Délka	142,7 m
Šířka	16 m
Ponor	5,01 m
Pohon	2 parní turbíny, 4 kotle
Rychlost	34,5 uzlu (64 km/h)
Dosah	3 500 nám. mil (6 480 km) při 18 uzlech (33 km/h)
Posádka	304-375 důstojníků a námořníků
Výzbroj	4× AK-726 (2×2) 4× AK-630 (4×1) 8× P-35 (2×4, 16 střel) 2× M-1 Volna (1×2, 16 střel) 2× RBU-6000 (2×1) 2× 533mm torpédomet (3hl.)

Stavba

Vývoj třídy byl objednán roku 1956.^[1] Mezi lety 1960–1965 byly v loděnici v Leningradu postaveny čtyři křižníky této třídy – Groznyj, Admirál Fokin, Admirál Golovko a Varjag. V době zahájení stavby byly považovány za torpédoborce, ale roku 1962 se jejich kategorizace změnila na raketové křižníky (raketnyj krejser).^[3] Za úspěšný vývoj křižníků projektu 58 byla roku 1966 udělena Leninova cena.^[3] Původně byla plánována stavba až 16 jednotek této třídy, plavidla však trpěla přetížením, takže po čtyřech kusech výroba přešla na větší křižníky Projektu 1134 (Kresta I).^[3]

Jednotky projektu 58:^[1]

Jméno	Založení kýlu	Spuštěna	Vstup do služby	Status
Groznyj	1960	26. března 1961	30. prosince 1962	Vyřazen 1991.
Admirál Fokin (ex Stěreguščij, Vladivostok)	1960	19. listopadu 1961	28. prosince 1964	Vyřazen 1993.
Admirál Golovko (ex Doblestnyj)	1960	18. července 1962	30. prosince 1964	Vyřazen 1993, reaktivován, vyřazen 2002.
Varjag (ex Soobrazitělnyj)	1961	7. dubna 1963	20. srpna 1965	Vyřazen 1990.

Konstrukce

Křižník Groznyj v roce 1985

Hlavní výzbroj tvořila dvě čtyřnásobná odpalovací zařízení nadzvukových protilodních střel P-35 (v kódu NATO SS-N-3b) s dosahem 450 km.^[4] Jedno na přídi a druhé na zádi. Zásoba střel představovala celkem 16 kusů. Na přídi bylo dále jedno dvojité odpalovací zařízení protiletadlových řízených střel M-1 Volna (v kódu NATO SA-N-1) se zásobou 16 střel. Během služby proběhly modernizace na standard Volna-P a později Volna-N. Na zádi se nacházely dva dvouhlavňové 76mm kanóny AK-726. K boji proti ponorkám sloužily dva vrhače raketových hlubinných pum RBU-6000 a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Dodatečně byly v 80. letech instalovány čtyři systémy AK-630, sloužící k obraně proti protilodním střelám.^[5] Na zádi byla přistávací plocha pro vrtulník.

Pohonný systém tvořily parní turbíny TV-12 a čtyři kotle KVN-95/64. Nejvyšší rychlost dosahovala 34,5 uzlu. Dosah byl 3500 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.^[1]

Osudy

Sovětské námořnictvo křižníky používalo až do konce studené války. V letech 1990-1993 byly křižníky vyřazeny. Pouze Admirál Golovko roku 1995 reaktivován a po následující dva roky byl vlajkovou lodí černomořského loďstva.^[6] Roku 2002 byl vyřazen i on.^[1]