Prstence Uranu

Uranův systém planetárních prstenců je nezřetelný. Prstence jsou velmi tenké (maximálně 150 m), většinou úzké a jsou složeny z decimetrových až metrových tmavých balvanů. Dosud (rok 2009) bylo objeveno 13 prstenců.

Schéma Uranových prstenců

Charakteristika

Složení prstenců je podobné jako u prstenců planety Saturn: jde o směs prachu a ledu. Oproti Saturnu v nich však nebyly zjištěny drobné a prachové částice: skládají se z balvanů o velikosti od 10 cm do 30 metrů.^[1] Na rozdíl od prstenců ostatních velkých planet je tato soustava prstenců znatelně tmavší, užší a mezi jednotlivými prstenci jsou mnohem větší rozestupy.

Tmavá barva prstenců je dána tím, že na jejich povrchu většinou není led.^[1] Občas se zde však vytvoří – v tom období prstence zesvětlí a lze je lépe pozorovat.

Prstence a měsíce

Většina prstenců Uranu je natolik úzká, že k jejich existenci se kolem nich musí pohybovat tzv. pastýřskě měsíce. Ty svou gravitací ovlivňují částice v prstenci a drží takto úzké prstence pohromadě.^[2] Sondě Voyager 2 se podařilo vyfotografovat dva z nich: Cordelia a Ophelia (jejich vliv na prstence popsal v roce 2000 E. Karschkov).^[3] Další pastýřské měsíce jsou pravděpodobné, zatím však nebyly objeveny.

Mezi prstenci se pohybuje několik dalších měsíců Uranu (v roce 2009 jich je známo 12). Největší z nich je Puck s průměrem 150 km.

Související informace naleznete také v článku Měsíce Uranu.

Seznam Uranových prstenců

Název	Vzdálenost od středu planety (103 km)	Šířka (km)	Poznámka
19686U2R/Zéta	38,00	2500–3500	Propletené prstence
6	41,84	1–2
5	42,23	2–5
4	42,58	2–4
Alfa	44,72	5–10
Beta	45,67	6–11
Eta	47,19	2–3
Gamma	47,63	3–4
Delta	48,29	4–6
Lambda	50,02	1–2	Slabý prachový prstenec
Epsilon	51,15	20–96	Pastýřské měsíce Cordelia a Ophelia
Ný	68	3800
Mí	95	17000	Okolo měsíce Mab

Historie objevu

Uranovy nejjasnější prstence delta, gamma, eta, beta and alfa na snímku sondy Voyager 2

První prstenec byly objeveny v březnu 1977 Jamesem L. Elliotem, Edwardem W. Dunhamem a Douglasem J. Minkem v Kuiperově observatoři v Aiborne (Kuiper Airborne Observatory). Objev byl neočekávaný; plánovali využít zákrytu hvězdy Uranem pro studium planetární atmosféry, ale při pozorování zjistili, že se hvězda ztratila z dohledu celkem 5×. Z toho usoudili, že kolem planety pravděpodobně musí být systém prstenců. Analýzou záznamu bylo předpovězeno celkem 8 prstenců: 6, 5, 4, alfa, beta, gama, delta, epsilon.^[4]

Existence prstenců byla potvrzena sondou Voyager 2, která prolétla kolem Uranu v roce 1986. Ta při průletu objevila další malé prstence 1986U1R a 1986U2R.^[4]

Hubbleův vesmírný dalekohled zpozoroval v srpnu 2003 další dva slabé prachové prstence Uranu; jejich objev byl oznámen v prosinci 2005. Další nové prstence a množství informací o již známých bylo objeveno v letech 2007 – 2008, kdy se prstence nacházely ve vhodné poloze vzhledem k Zemi.^[1] V roce 2009 bylo známo již 13 prstenců.^[5]