Pupečník

Pupečník (též „pupeční šňůra“, latinsky funiculus umbilicalis či chorda umbilicalis) je důležitá anatomická struktura živorodých savců, která umožňuje transport krve z placenty k plodu a zpět. Obsahuje pupečníkové tepny a pupečníkové žíly, které spolu s placentou obstarávají výměnu dýchacích plynů, zásobování živinami a odstraňování odpadních látek.^[1]

Lidský novorozenec s pupečníkem

Tento článek je o spojení mezi matkou a plodem. O rodu rostlin pojednává článek pupečník (rod).

Lidský pupečník

Řez lidským pupečníkem: v horní části jsou vlevo a vpravo pupečníkové tepny, spodní zploštělá céva je pupečníková žíla. Dutá struktura uprostřed je pozůstatek allantoisu

Anatomie

Vývoj lidského pupečníku úzce souvisí se zvětšováním amniové dutiny a postupným ohraničováním zárodku od okolních tkání. Přibližně ve čtvrtém týdnu těhotenství vzniká primitivní pupek v souvislosti s přemístěním amniového epitelu na břišní stranu embrya. Nejprve jsou v primitivním pupku přítomny nejen základy pupečníkových cév (a allantois) v rámci tzv. zárodečného stvolu, ale také třeba žloutkové cévy a další struktury embrya.^[2] Během 7.–9. týdne se stopka žloutkového váčku a zárodečného stvolu stlačuje do jednoho provazce, pupečníku.^[3]

Lidský pupečník spojuje matčinu placentu s pupkem dítěte.^[4] Má v průměru asi 1–2 cm a na délku nakonec dosahuje délky asi 55 centimetrů. Na povrchu obsahuje epitel tvořený amnionem, uvnitř je hmota želatinové konzistence (tzv. Whartonovův rosol). Podélně jím probíhají tři cévy: dvě pupečníkové tepny a jedna pupečníková žíla. Pupečníkové tepny vedou odkysličenou krev z plodu do placenty; pupečníková žíla přivádí okysličenou krev z placenty do plodu.^[4] Za minutu proteče pupečníkem 500 ml krve.^[3] Pupečník je díky rychlému růstu pupečníkové žíly zkroucený do šroubovice, což zamezuje přílišnému splétání a zauzlování pupečníkové šňůry.^[4]

Po porodu

Po porodu provádí lékař podvaz pupečníku a následné přestřižení. Zásadní je pečlivé dotahování podvazu při dalším ošetřování, aby novorozenec neztrácel mnoho krve.^[3] Je možné ještě následně odebrat pupečníkovou krev, bohatou na různé kmenové buňky (hematopoetické kmenové buňky a různé progenitory krvinek, mezenchymální kmenové buňky a další somatické kmenové buňky).^[5] V dospělosti se zachovává pupek, tedy jizva v místě, kde do těla vstupoval pupečník.

Je velmi důležité počkat s přerušením pupečníku až po jeho dotepání. Pupečník totiž v čase těsně po porodu ještě přivádí miminku krev. Až jedna třetina krve, která patří miminku, může být v čase ihned po porodu ještě v placentě. Odložené přerušení pupeční šňůry usnadňuje miminku adaptaci na život mimo dělohu včetně dýchání. Proto je důležité počkat, až pupečník zbělá a ochabne. To trvá obvykle 1-5 minut. Odložené dotepání pupečníku doporučuje i Světová zdravotnická organizace (WHO).^[6]

Pokud chtějí rodiče darovat pupečníkovou krev miminka, znamená to, že se pupečník musí přerušit, dokud v něm krev ještě pulsuje. Znamená to tedy upřít tuto krev v prvních minutách života vlastnímu miminku.^[7]

Anomálie a onemocnění

Je uváděno velké množství různých vývojových anomálií pupečníku. Jedním z hledisek je jeho délka. Velmi krátký pupečník (cca pod 30 cm^[3]) může komplikovat porod. Ve vzácných případech může chybět jedna z pupečníkových tepen. Další skupinou anomálií je připojení pupečníku na nesprávném místě – např. na okraji placenty (insertio marginalis) či dokonce mimo placentu (insertio velamentosa).^[8]