Ramiro de Maeztu

Ramiro de Maeztu y Whitney (4. května 1874, Vitoria – 29. října 1936 Aravaca, Madrid) byl španělský novinář, publicista, literární kritik, diplomat a politik. Patřil ke spisovatelské Generaci 98. V mládí byl ovlivněn Nietzschem a sociálním darwinismem, později fabiánským socialismem a nakonec se stal distributistou a korporativistou.

Ramiro de Maeztu
Ramiro de Maeztu (1934)
Rodné jméno	Ramiro de Maeztu y Whitney
Narození	4. května 1874 Vitoria-Gasteiz
Úmrtí	29. října 1936 (ve věku 62 let) Aravaca
Příčina úmrtí	střelná rána
Povolání	básník, spisovatel, diplomat, literární kritik, novinář a politik
Politické strany	Unión Patriótica (Španělsko) (od 1927) Renovación Española Unión Monárquica Nacional
Nábož. vyznání	katolická církev
Děti	Juan Manuel de Maeztu y Hill[1]
Rodiče	Manuel de Maeztu Rodríguez a Juana Whitney
Příbuzní	Gustavo de Maeztu a María de Maeztu (sourozenci) María Josefa Lastagaray (praneteř) Nellie Manso de Zúñiga (nevlastní dcera)
Funkce	ambassador of Spain to Argentina (1927–1930) Member of the Consultative National Assembly (1927–1928) člen Republikánských kortesů (1933–1936)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stál u zrodu pojmu „Hispanidad“ popisující všechny národy užívající španělštiny jako mateřského jazyka.

Ramiro de Maeztu byl zavražděn republikány v Madridu několik měsíců po vypuknutí španělské občanské války. Posmrtně obdržel titul hraběte Maeztu.

Život

Ramiro de Maeztu v roce 1915

Ramiro de Maeztu se narodil jako nejstarší syn v rodině kubánského inženýra a statkáře s původem z Navarry, Manuela de Maeztu Rodriguez a jeho ženy Juany Whitney, dcery britského diplomata, jeho rodiče se však nikdy nevzali. Sourozenci Ramira byli pedagožka María de Maeztu a malíř Gustavo de Maeztu, kromě toho měl sestru Ángelu a bratra Miguela.

V roce 1891 odcestoval na Kubu, aby tam pomohl otci s jednáním, následně byl zaměstnán na různých pozicích zejména v tabákovém průmyslu. V roce 1893 krátce navštívil New York a poté, co jeho otec zemřel v roce 1894, se vrátil do Španělska, kde se zbytek rodiny přestěhoval do Bilbaa. Po cestách na Kubu a do Paříže se začal věnovat novinařině.

Spolu se spisovateli José Martínezem Ruizem (Azorínem) a Píem Barojou patřil k mladé španělské generaci, která byla ovlivněna ponižující porážkou Španělska ve španělsko-americké válce a následnou ztrátou Kuby a Filipín v roce 1898. První sbírku esejí vydal v roce 1898 pod názvem Hacia otra España. Jeho socialistické přesvědčení se změnilo během 1. světové války, kdy působil jako španělský korespondent v Londýně – po návratu upřednostňoval zejména katolické řešení sociální problematiky.

Stal se velkým obhájcem diktatury Miguela Primo de Rivery a v letech 1928–1930 sloužil jako španělský velvyslanec v Argentině. Po nastolení Druhé republiky se vrátil do Španělska a zapojil se do monarchistického hnutí.

Po vypuknutí španělské občanské války byl zadržen republikány a vězněn. Během zátahů a čistek, které republikánští vojáci čas od času prováděli, byl bez soudu 29. října 1936 zastřelen na hřbitově v Aravace (dnes Moncloa – Aravaca v Madridu). Jeho poslední slova zněla: „Nevíte, proč mě zabíjíte, ale já vím, proč umírám: aby vaši synové byli lepší, než jste vy!“.