Rhoderick McGrigor

Sir Rhoderick Robert McGrigor (12. dubna 1893 York, Anglie – 3. prosince 1959 Tarland, Skotsko) byl britský admirál. V královském námořnictvu sloužil od roku 1910, vyznamenal se v první světové válce, v meziválečném období působil jako námořní důstojník i pedagog v různých destinacích. Za druhé světové války vynikl v Itálii a severní Evropě. Kariéru završil ve funkci prvního námořního lorda (1951–1955), v roce 1951 také dosáhl nejvyšší možné hodnosti velkoadmirála.

Velkoadmirál Sir Rhoderick McGrigor
První námořní lord
Ve funkci: 20. prosince 1951 – duben 1955
Předchůdce	Bruce Fraser, 1. baron Fraser
Nástupce	Louis Mountbatten, 1. hrabě z Barmy
Vrchní velitel Home Fleet
Ve funkci: 7. ledna 1948 – 12. ledna 1950
Předchůdce	Sir Edward Syfret
Nástupce	Sir Philip Vian
Narození	12. dubna 1893 York
Úmrtí	3. prosince 1959 (ve věku 66 let) Tarland
Choť	Louise Glyn (od 1931)
Rodiče	Charles McGrigor a Ada Bower
Děti	John McGrigor Andrew David McGrigor
Příbuzní	Alison Jean McGrigor[1] a Helen Mary McGrigor[1] (vnoučata)
Alma mater	Royal Naval College, Osborne
Profese	námořní důstojník
Ocenění	velkokříž Řádu lázně komandér Řádu svatého Olafa
Commons	Rhoderick McGrigor
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Admirál McGrigor na palubě křižníku HMS Norfolk (1945)

Pocházel z původně skotské rodiny, která od roku 1831 užívala titul baroneta. Narodil se jako syn generálmajora Charlese Rhoderica McGrigora (1860–1927). Dětství strávil s otcem v jižní Africe, do Anglie se vrátil v roce 1906. Studoval na námořní škole v Dartmouthu a do Royal Navy vstoupil jako praporčík (midshipman) v roce 1910. Sloužil u Home Fleet a ve Středomoří, za první světové války se zúčastnil neúspěšného tažení do Gallipoli, poté bojoval v bitvě u Jutska. Po první světové válce si doplnil vzdělání a stal se uznávaným dělostřeleckým důstojníkem, v roce 1927 byl jmenován komandérem. V roce 1932 byl povýšen na kapitána, později působil na admiralitě a znovu sloužil u Home Fleet. V letech 1938–1940 byl náčelníkem námořního štábu ve Východočínském moři (China Station), na počátku druhé světové války se aktivně zúčastnil bojových akcí ve Středomoří. V roce 1941 byl povýšen na kontradmirála a v letech 1941–1943 byl jedním z lordů admirality. Koncem roku 1943 se zúčastnil invaze na Sicílii, kde byl zraněn a obdržel Řád za vynikající službu. V letech 1944–1945 byl zástupcem vrchního velitele Home Fleet, operoval u Norska a na severním pobřeží Sovětského svazu. V roce 1945 dosáhl hodnosti viceadmirála a jako rytíř Řádu lázně byl povýšen do šlechtického stavu s titulem Sir, v červnu 1945 doprovázel norského krále Haakona VII. při návratu do Norska (při této příležitosti mu byl udělen norský Řád svatého Olafa). V letech 1945–1947 byl lordem admirality a zástupcem náčelníka námořního štábu. Jako admirál (1948) byl v letech 1948–1950 vrchním velitelem Home Fleet. Poté byl krátce velitelem v Plymouthu (1950–1951) a svou kariéru završil jako První námořní lord a náčelník námořního štábu (1951–1955), v roce 1951 obdržel velkokříž Řádu lázně. V letech 1952–1953 byl zároveň prvním námořním pobočníkem královny Alžběty II. a v roce 1953 získal nejvyšší možnou hodnost velkoadmirála (Admiral of the Fleet). Získal čestné doktoráty na univerzitách v Aberdeenu a St Andrews, v letech 1954–1957 zastával čestnou funkci lorda rektora aberdeenské univerzity.

V roce 1931 se oženil s Louise Glyn (1891–1961) ze staré waleské šlechty, vdovou po majoru Charlesovi Greville (1889–1931). Z jejich manželství se narodili synové-dvojčata John a Andrew (* 1942).