Rudolf Viest

Rudolf Viest (24. září 1890, Revúca – 1944/1945^?) byl slovenský divizní generál, velitel povstalecké armády na Slovensku v době Slovenského národního povstání, československý legionář v první světové válce^[1] a jediný slovenský generál v předválečné ČSR.

Arm. gen. Rudolf Viest
Jan Nepomuk Langhans: Rudolf Viest
Státní ministr exilové vlády v Londýně
Ve funkci: 27. října 1941 – 12. listopadu 1942
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Jan Šrámek
Státní ministr na ministerstvu národní obrany exilové vlády v Londýně
Ve funkci: 12. listopadu 1942 – 19. září 1944
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Jan Šrámek
Narození	24. září 1890 Revúca Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	1945 (ve věku 54–55 let) ? Německá říše Německá říše
Příčina úmrtí	oběšení
Národnost	Slováci
Příbuzní	Dušan Viest (bratr)
Alma mater	Vysoká škola válečná
Profese	voják, důstojník, politik a československý legionář
Náboženství	luteránství
Ocenění	Odznak Československého partyzána (1947) Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy – vojenské (1995) Řád rumunské hvězdy Řád čestné legie Řád znovuzrozeného Polska … více na Wikidatech
Commons	Rudolf Viest
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Meziválečné období

V hodnosti podplukovníka jako frekventant Válečné školy v Praze, ročník 1922/1923 na tablu absolventů

Mezi lety 1920–1939 působil jako důstojník Československé armády v diplomatických a velitelských funkcích. Nejvyšší funkce dosáhl jako velitel 6. a 7. armádního sboru. Roku 1933 dosáhl hodnost brigádního generála, v roce 1938 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Za mobilizace v září 1938 velel jednotkám VI. sboru. Byl členem delegace na československo-maďarských mezivládních jednáních 9. až 13. října 1938, na kterých se ve smyslu Mnichovské dohody měla vyřešit otázka maďarské menšiny v Československu.

Druhá světová válka

Od roku 1939 byl příslušníkem slovenské armády. Patřil ke skupině protifašisticky orientovaných důstojníků, udržoval styk s domácím odbojem i československou exilovou vládou v Londýně. Dne 14. března 1939 jako první podepsal prohlášení, ve kterém vystoupil proti činnosti, která vedla k odtržení Slovenska od ČSR. 29. srpna 1939 emigroval přes Maďarsko do Francie. Od 17. října 1939 byl členem Československého národního výboru v Paříži a velitelem tvořícího se exilového československého vojska. Od ledna 1940 velel 1. československé divizi ve Francii. Po okupaci Francie v červnu 1940 odešel do Anglie. Následně se stal členem Státní rady československé a ministrem československé exilové vlády v Londýně. Šlo o stoupence Edvarda Beneše.

Od 20. června 1944 byl zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území. 22. srpna 1944 odletěl s československou vládní delegací z Anglie do SSSR. Odtud odletěl 6. října 1944 přes Moskvu s částí 2. československé paradesantní brigády do Banské Bystrice na pomoc SNP.

Poté se stal velitelem 1. československé armády na Slovensku po Jánu Golianovi a taktéž předsedou Rady na obranu Slovenska. Jeho prostřednictvím se československá exilová vláda pokoušela získat větší vliv ve vedení SNP a v armádě. V tomto období se však vojenská situace povstalecké armády začala zhoršovat. V noci z 27. na 28. října 1944 vydal v Donovalech poslední rozkaz: „Boj za slobodu Československa sa nekončí, bude pokračovať v horách“. Ve složitých podmínkách však nebyl schopen zabezpečit, aby se rozkaz dostal do všech povstaleckých vojenských jednotek, čímž přispěl k rozkladu povstalecké armády.

Dne 3. listopadu 1944 byl Viest s Golianem v Pohronském Bukovci zajat. Byli vyšetřováni v Banské Bystrici a Bratislavě, následoval transport do Berlína a odsouzení německým soudem k trestu smrti. Datum a místo jejich smrti není známé,^[2] některé zdroje uvádí únor 1945 a koncentrační tábor Flossenbürg.^{[3][pozn. 1]}

Vyznamenání

Osobní věstník MNO číslo 101 ze dne 26. října 1946 titulní strana - povýšení do hodnosti armádního generála

• Řád svaté Anny, III. třída s meči a mašlí, 1916 (Rusko)
• Medaile za chrabrost Miloše Obiliče^[7], zlatá, 1916 (Srbské království)
• Řád svaté Anny, III. třída s meči a mašlí, udělen podruhé 1919 (Rusko)
• Válečný kříž 1914-1918, 1919 (Francie)
• Řád sokola, s meči, 1919
• Československý válečný kříž 1914–1918, 1920
• Vojenský kříž ^[8], 1920 (Velká Británie)
• Československá medaile Vítězství, 1922
• Československá revoluční medaile, 1922
• Pamětní medaile na válku 1914-1918, 1923 (Království SHS)
• Řád čestné legie, V. třída – rytíř, 1927 (Francie)
• Pamětní medaile na válku 1914-1918^[9], udělena podruhé, 1928 (Království SHS)
• Řád jugoslávské koruny, IV. třída, 1929 (Jugoslávské království)
• Řád znovuzrozeného Polska, III. třída, 1930 (Polsko)
• Československý válečný kříž 1939, 1940
• Válečný kříž 1939-1945, 1941 (Francie)
• Řád britského impéria, III. třída (CBE), 1941 (Velká Británie)
• Řád znovuzrozeného Polska, II. třída, 1941 (Polsko)
• Řád jugoslávské koruny, II. třída, 1942 (Jugoslávské království)
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, 1944
• Československá medaile za zásluhy, I. stupeň, 1944
• Řád Slovenského národního povstání, I. třída, 1945 in memoriam
• Hvězda 1939–1945 ^[10], 1945 in memoriam
• Československý válečný kříž 1939, 1947 in memoriam
• Odznak Československého partyzána^[11], 1947 in memoriam
• Bachmačská pamětní medaile, 1948 in memoriam
• Řád rudé zástavy, 1969 in memoriam
• Řád Milana Rastislava Štefánika, III. třída, 1991 in memoriam
• Řád Ľudovíta Štúra, I. třída, udělen 30.08.1995 in memoriam (Slovensko)
• Kříž obrany státu ministra obrany České republiky, 2008 in memoriam