SM U 1 (1906)

SM U 1 byla pobřežní ponorka německé Kaiserliche Marine z období první světové války. Ve službě byla v letech 1906–1919. Byla to první ponorka provozovaná německým císařským námořnictvem.^[2] Sloužila především pro vyzkoušení nového typu válečného plavidla a výcvik posádek. Po vyřazení ze služby byla odkoupena výrobcem a věnována Německému muzeu v Mnichově.^[1]

SM U 1
Základní údaje
Typ	ponorka
Uživatelé	Kaiserliche Marine
Zahájení stavby	1904
Spuštěna na vodu	4. srpna 1906
Uvedena do služby	14. prosince 1906
Osud	vyřazena 1919, muzejní loď
Následovník	SM U 2
Takticko-technická data
Výtlak	238 t (na hladině) 283 t (pod hladinou)[1]
Délka	42,4 m
Šířka	3,75 m
Ponor	3,17 m
Pohon	2 motory, 2 elektromotory, 2 lodní šrouby 400 hp + 400 hp
Palivo	petrolej
Rychlost	10,8 uzlu (na hladině) 8,7 uzlu (pod hladinou)
Dosah	1500 nám. mil při 10 uzlech (na hladině) 50 nám. mil při 5 uzlech (pod hladinou)
Posádka	12
Výzbroj	1× 450mm torpédomet 3 torpéda
Ostatní	hloubka ponoru 30 m

Stavba

Můstek ponorky s řízením a periskopy

Předchůdcem moderních německých ponorek byl roku 1850 vynálezcem Wilhelmem Bauerem postavený Brandtaucher. S odstupem několika dekád začaly vlastní ponorky vyvíjet některé německé loděnice, ať už s vidinou jejich prodeji císařskému námořnictvu či pro export. Další dva ponorné čluny postavila v letech 1891 a 1897 loděnice Howaldtswerke. Roku 1902 začal pro loděnici Germaniawerft v Kielu pracovat španělský inženýr Raimundo Lorenzo de Equevilley Montjustín. Nejprve roku 1904 dokončil miniponorku Forel, která byla kvůli nezájmu císařského námořnictva prodána Rusku. Součástí kontraktu pro ruské carské námořnictvo byla i trojice pokročilejších ponorek třídy Karp (dokončeny 1907). Velkoadmirála Tirpitze přesto Forel zaujal natolik, že úřadu Torpedoinspektion zadal vývoj nové ponorky, pozdější U 2. Zároveň byla u loděnice Germaniawerft pro získání zkušeností a srovnání objednána ponorka U 1, představující zdokonalenou verzi třídy Karp.^[3] Kýl byl založen v roce 1904, na vodu byla spuštěna 4. srpna 1906 a do služby byla přijata 14. prosince 1906. Následovalo osmnáct měsíců intenzivního testování, které mimo jiné ukázalo, že ponorka není vhodná pro oceánskou službu.^[2]

Konstrukce

Řezem odhalený pohonný systém

Výzbroj tvořil jeden 450mm torpédomet se zásobou tří torpéd. Pohonný systém tvořily dva petrolejové motory Körting o výkonu 400 hp a dva elektromotory o výkonu 400 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 10,8 uzlu na hladině a 8,7 uzlu pod hladinou. Dosah byl 1500 námořních mil při rychlosti 10 uzlů na hladině a 50 námořních mil při rychlosti 5 uzlů pod hladinou.^[3] Operační hloubka ponoru 30 metrů.^[1]