SOSUS

Sound Surveillance System (SOSUS) byl původní název pro systém detekce ponorek založený na pasivním sonaru, který vyvinulo americké námořnictvo ke sledování sovětských ponorek během studené války. Skutečný účel systému byl utajován. Pro utajení byl vytvořen krycí Projekt Caesar, který udával, že stanice nazvané „Námořní zařízení (NAVFAC)“ a instalace kabelu jsou určeny pro oceánografický výzkum. Název se v roce 1985 změnil na Integrovaný podmořský systém dohledu (IUSS), protože pevné spodní anténní soustavy byly doplněny mobilním systémem tažených senzorů dohledu (SURTASS) a dalšími novými systémy. Krytí projektu vydrželo až do roku 1991, kdy byla mise odtajněna. V důsledku toho se velitelství „Oceánografického systému Atlantik“ a „Oceánografického systému Pacifik“ změnila na Podmořský dohled Atlantik a Podmořský dohled Pacifik a personál mohl začít nosit insignie odrážející pravý účel mise.^[1]^[2]

Původní systém byl schopen dohledu s dlouhým dosahem, který umožnilo využití kanálu SOFAR. Indikací dosahu byla první detekce, rozpoznání a hlášení sovětské jaderné ponorky vplouvající do Atlantiku přes linii Grónsko-Island-Spojené království (GIUK) pomocí soustavy končící v NAVFAC Barbados dne 6. července 1962. Lineární soustavy s hydrofony umístěnými na svazích uvnitř zvukového kanálu umožnily zpracování tvarování paprsku v pobřežních zařízeních pro vytvoření azimutálních paprsků. Když se dvě nebo více soustav dotýkaly, triangulace poskytovala přibližné polohy pro lokalizaci.^[3]

Systém SOSUS vznikl v roce 1949 z výzkumu vědců a inženýrů protiponorkového boje.^[4] Byl implementován jako řetězec podvodních hydrofonních sítí propojených kabelem, založených na komerční telefonní technologii, s pobřežními stanicemi umístěnými kolem západního Atlantského oceánu od Nového Skotska po Barbados. První experimentální sítí byla šestiprvková testovací síť položená v Eleuthera na Bahamách v roce 1951, po úspěšných experimentech s cílovou ponorkou následovala v roce 1952 plně funkční čtyřicetiprvková hydrofonní síť o délce 304,8 m. V té době se počet stanic zvýšil ze šesti na devět. Tehdy utajený film amerického námořnictva z roku 1960 s názvem Watch in the Sea popisuje výrobní sítě jako 548,6 m dlouhé. V roce 1954 byla síť rozšířena o další tři atlantické stanice a rozšíření do Tichého oceánu, se šesti stanicemi na západním pobřeží a jednou na Havaji.^[4]

V září 1954 bylo v Portoriku uvedeno do provozu námořní zařízení Ramey. Následovaly další zařízení z první atlantické fáze a v roce 1957 původní operační pole v Eleutherě získalo operační pobřežní zařízení jako poslední z první fáze atlantských systémů. Ve stejném roce začala být instalována a aktivována i tichomořská zařízení. Během následujících tří desetiletí byly přidány další systémy; NAVFAC Keflavik na Islandu v roce 1966 a NAVFAC Guam v roce 1968 jsou příklady expanze za západní Atlantik a východní Pacifik. Modernizace pobřeží a nová kabelová technologie umožnily konsolidaci systémů, dokud tento proces do roku 1980 nevedl k uzavření mnoha NAVFAC s centralizovaným zpracováním v novém typu zařízení, Naval Ocean Processing Facility (NOPF), které do roku 1981 znamenalo jedno zařízení pro každý oceán a hromadné uzavření NAVFAC.^[4]

Jakmile byly nové mobilní systémy spuštěny, původní anténní soustavy byly deaktivovány a některé předány pro vědecký výzkum. Aspekt dohledu pokračuje s novými systémy.

V roce 1988 byl v St. John's na Newfoundlandu zatčen, obviněn a odsouzen Stephen Joseph Ratkai, maďarsko-kanadský špion naverbovaný sovětskou rozvědkou, za pokus o získání informací o stanovišti SOSUS na námořní základně Argentia. John Anthony Walker, vrchní praporčík a specialista na komunikaci amerického námořnictva, během studené války prozradil Sovětskému svazu operační informace o SOSUS, což ohrozilo jeho účinnost.^[5]

Podobné systémy používaly i jiné země: Turecko na vstupech do Černého moře, Británie v Gibraltaru, Dánsko, Japonsko a samozřejmě Sovětský svaz.^[6]

Charakteristika

Galerie

Odkazy

Wikiwand - on