SVT-40
sovětská samonabíjecí puška From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
SVT-40 (rusky Самозарядная винтовка Токарева, образец 1940 года; Samozarjadnaja vintovka Tokareva, Obrazec 1940 goda; často přezdívaná "Světa") je sovětská samonabíjecí puška. Měla být novou standardní puškou Rudé armády, ale její výroba byla omezena v důsledku německé invaze v roce 1941, což po dobu druhé světové války vedlo ke znovuzavedení pušky Mosin-Nagant jako standardní zbraně sovětské pěchoty. Přesto za války našla široké uplatnění jak v Rudé armádě, tak jako kořistní zbraň pro wehrmacht. Po válce Sovětský svaz do služby přijal nové pušky, například SKS a AK-47.
Remove ads
Historie a výroba
Sověti byli mezi prvními, kdo se pokusil o vývoj samonabíjecí a samočinné pušky. Samočinná puška AVS-36 se moc dobře neosvědčila, a proto se začal hledat její nástupce. Stala se jí samonabíjecí puška SVT-38 (Samozarjadnaja vintovka Tokareva, 1938 – samonabíjecí puška Tokarevova, 1938) od konstruktéra Fjodora Tokareva.
Zavedení zbraně předcházela soutěž konstruktérů Tokareva (SVT-38) a Simonova (zdokonalená AVS-36). Pušky se během soutěže zdály rovnocenné, vítězství Tokareva napomohla jeho osobní známost se Stalinem (Simonova Stalin neznal).
V roce 1939 byla zahájena sériová výroba pušky SVT-38. První kus byl zhotoven v Tulské zbrojovce 16. července 1939, montáž prvních menších sérií začala 25. července a od 1. října naběhla sériová výroba. Od roku 1940 začala výroba těchto pušek i v Iževské zbrojovce, kde byly uvolněny kapacity po zastavení výroby pušek AVS-36.
Při návrhu pušky se značné úsilí věnovalo co nejnižší hmotnosti, což mělo za následek přetěžování součástí. Koncepce závěrového mechanizmu s odběrem prachových plynů se celkem osvědčila, zbraň však neustále trápily lomy přetěžovaných součástí. Během sovětsko-finské války na přelomu let 1939–1940 se tyto pušky příliš neosvědčily a bylo dokonce uvažováno o ukončení jejich výroby ve prospěch Simonovovy pušky. Nakonec však Stalin z důvodu plnění plánu vyzbrojování od tohoto záměru ustoupil a dal pokyn ke zdokonalení konstrukce SVT-38.
Proto byla SVT-38 v roce 1940 stažena z výroby a nahrazena SVT-40 se stejným vnitřním uspořádáním, ale robustnější konstrukcí. Tato nová puška měla jednodílnou pažbu namísto dvoudílné, technologicky zdokonaleny a zesíleny funkční části a celkově byla vylehčena o 680 g. Řadu dalších problémů s regulací plynu, zásobníkem a celkově nižší spolehlivostí v bojových podmínkách se napravit nepodařilo. Byla podstatně úspěšnější, trpěla však jako SVT-38 a AVS-36 silným zpětným rázem. Proto se na ústí hlavně montovala úsťová brzda, ale o její účinnosti panovaly pochybnosti.
Výroba SVT-40 začala 1. července 1940. V letech 1940 až 1942 bylo podle sovětských údajů vyrobeno přibližně 1 326 000 pušek SVT-40 a 51 000 odstřelovacích pušek SVT-40. Produkce odstřelovaček SVT-40, jejichž výkony nebyly považovány za dostatečné byla zastavena 1. října 1942. Výroba SVT-40 a AVT-40 pokračovala i v dalších letech, ovšem v podstatně menším měřítku. O definitivním ukončení výroby bylo rozhodnuto 3. ledna 1945. Podle odhadů celkový objem vyrobených pušek SVT-38 a SVT-40 všech verzí nepřekročil počet 2 milionů kusů.
Po vpádu Němců v roce 1941 ukořistili němečtí vojáci velké počty těchto pušek a široce je používali, protože se jim nedostávalo vlastních samonabíjecích pušek. SVT-40 také ovlivnila konstrukci německé pušky Gewehr 43 a byla jednou ze zbraní, kterými se nechal inspirovat Michail Kalašnikov při návrhu své útočné pušky AK-47. Sovětská armáda vyřadila pušky SVT-40 ze své výzbroje v roce 1955.[1]
Remove ads
Konstrukce
Samonabíjecí puška SVT-38 pracovala na stejném principu odběru prachových plynů z hlavně, jako její předchůdce AVS-36. Plynový násadec je umístěn v přední části hlavně. Odběr prachových plynů z hlavně je vybaven regulátorem s několika různými průměry kanálků. Na plynovém násadci je nasazena pohyblivá plynová trubice s dvoudílnou pístnicí. Na její zadní kratší části je navlečena šroubová pružina zajišťující návrat pístu do přední polohy. Mechanizmus byl zjednodušen, uzamykání probíhá vykývnutím závěru prostřednictvím dvou uzamykacích ozubů umístěných v zadní části závorníku. V horní části nosiče závorníku je lůžko pro vratný systém tvořený dvěma vratnými pružinami. Odnímací dvouřadový zásobník má kapacitu celkem 10 nábojů. Spoušťové ústrojí je poměrně jednoduché. Sestává z kladívka, záchytu kladívka, spouště a automatické spouště. Manuální pojistka umístěná v zadní části prostoru lučíku blokuje při zajištění pohyb spouště. Automatická pojistka umožňuje vypuštění kladívka jen v případě, že je závěr uzamčen.
Část pušek SVT-38 a SVT-40 byla vybavena dalekohledem a používala se jako odstřelovací puška.
Remove ads
Varianty
- SVT-38 – původní puška, navržená v roce 1938
- SVT-40 – robustnější konstrukce, nejpočetnější
- SVT-40 jako odstřelovací puška – SVT-40 s puškohledem PU (čtyřnásobné přiblížení)
- AVT-40 – (Avtomatičeskaja vintovka Tokareva, 1940 – automatická puška Tokareva, 1940) – Samočinná puška na základě SVT-40. Mohla střílet jak jednotlivými ranami, tak dávkou. Výroba zahájená v květnu 1942 probíhala pouze v omezeném rozsahu.
- SKT-40 – (Samozarjadnij karabin Tokareva, 1940 – samonabíjecí karabina Tokarevova, 1940) – Samonabíjecí karabina (zkrácená verze SVT-40). Zbraní typu AVT-40 a SKT-40 nebylo vyrobeno mnoho, protože se neosvědčily.
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads