Severoslovanské jazyky

Termín severoslovanské jazyky má různé významy:

Severoslované jako kolektivní termín západních a východních Slovanů na staré etnické mapě Rakouska-Uherska z 19. století

Severoslovanské jazyky jako protiklad jihoslovanských

Někdy bývá termín severoslovanské jazyky užíván^[1] jako kolektivní název západních a východních slovanských jazyků jako protiklad k jihoslovanským jazykům. Severní jazyková i etnická slovanská skupina byla oddělena od jižní maďarským vpádem do panonské pánve v 9. století.

Severojižní dělení slovanských jazyků

Severní slovanské jazyky jsou také termínem klasifikace slovanských jazyků, konkrétně tzv. severojižní dichotomie, kterou pravděpodobně jako první uvažoval už v 17. století Juraj Križanić a kterou na základě historické fonetiky zdůvodnil František Václav Mareš.^[2][3][4] Podle tohoto dělení se slovanské jazyky dělí na severní a jižní větev:^[4]

• severní
  • ruský
  • ukrajinský
  • běloruský
  • polský
  • kašubský
  • polabský
  • dolnolužický
  • hornolužický
  • český
  • slovenský
• jižní
  • slovinský
  • srbochorvatský
  • makedonský
  • bulharský

Toto a jiná dělení ale usunulo do pozadí tzv. tradiční trichotomické dělení, které jako první předložil pravděpodobně Aleksandr Vostokov a přijal jej Vatroslav Jagić a většina českých slavistů (např. Karel Horálek). Toto nejrozšířenější dělení podporují i výsledky Anatolije Žuravleva, ke kterým dospěl na základě lexikostatistiky.^[4]

Umělé severoslovanské jazyky

Kromě těchto dvou významů se termín severoslovanské jazyky užívá pro umělé slovanské jazyky tvořící fiktivní severní jazykovou slovanskou podskupinu. Tyto jazyky mají jasně hravý a experimentální charakter^[5] s cílem^[zdroj?] nastínit, jak takové severoslovanské jazyky mohly vypadat, kdyby byly vznikly. Patří mezi ně jazyky nazvané lydnevi,^{[p 1]} seversk,^{[p 2]} slavisk,^{[p 3]} slavëni,^{[p 4]} našština^{[p 5]}, skuodština^{[p 6]}, vozgičtina^{[p 7]} a další.^[5][6]

Hypotetická vymřelá jazyková skupina

Termín „severoslovanské jazyky“ označuje také případnou hypotetickou čtvrtou skupinu slovanských jazyků tradičního trichotomického dělení. Někteří slavisté, např. Andrej Anatoljevič Zalizňak^[7] a Valerij Lavrenťjevič Janin, se domnívají, že taková skupina skutečně existovala a zahrnovala slovanské dialekty, které nebylo možné začlenit ani do východní ani do západní skupiny. Podle nich do této skupiny patřil staronovgorodský dialekt, který používal praslovanské archaismy, které se v jiných jazycích nenacházely.^[8][9]