Simon Harcourt

Simon Harcourt, 1. vikomt Harcourt (Simon Harcourt, 1st Viscount Harcourt, 1st Baron Harcourt) (1661, Stanton Harcourt, Anglie – 23. července 1727, Londýn, Anglie) byl britský právník a politik. Vynikl jako parlamentní řečník, ve vysokých funkcích v justiční správě byl dvanáct let členem vlády. Od roku 1711 jako baron zasedal ve Sněmovně lordů, v roce 1721 byl povýšen na vikomta. Jeho potomci v několika generacích zastávali vysoké posty u dvora, rod vymřel v roce 1830.

Simon Harcourt, 1. vikomt Harcourt
Baron Simon Harcourt jako lord kancléř (Godfrey Kneller, 1713)
Narození	prosinec 1661 Oxfordshire
Úmrtí	28. prosince 1727 (ve věku 65–66 let) nebo 23. července 1727 (ve věku 65 let) Londýn nebo Velký Londýn
Místo pohřbení	Church of St Michael, Stanton Harcourt
Alma mater	Pembroke College, Oxford
Povolání	soudce, politik a právník
Ocenění	rytíř (1702)
Politická strana	Toryové
Choť	Rebecca Clark (od 1680)[1][2] Elizabeth Vernon (od 1724)[1][2] Elizabeth Spencer[2]
Děti	Simon Harcourt[1] Anne Harcourt[3][1] Philip Harcourt[3] Walter Harcourt[3] Arabella Harcourt[3]
Rodiče	Sir Philip Harcourt[3][1] a Anne Waller[3][1]
Příbuzní	Simon Harcourt, 1. hrabě Harcourt[1], Elizabeth Harcourt[3], Anne Harcourt[3], Mary Harcourt[3] a Martha Harcourt[3][1] (vnoučata)
Funkce	Solicitor General for England and Wales (1702–1707) Attorney General for England and Wales (1707–1708) Member of the 1701 Parliament Member of the 1705-07 Parliament poslanec anglického parlamentu z let 1701–1702 … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kariéra

Simon Harcourt, 1. vikomt Harcourt

Pocházel ze starobylé rodiny francouzského původu, která od středověku sídlila na panství Stanton Harcourt (Oxfordshire). Narodil se na rodovém sídle jako jediný syn poslance Sira Philipa Harcourta (1638–1688). Vystudoval v Oxfordu a od mládí působil jako úspěšný právník, mimo jiné byl soudcem v Abingdonu, v roce 1688 po otci převzal rodové statky v hrabství Oxfordshire. V letech 1690–1710 byl poslancem Dolní sněmovny^{[pozn. 1]} za stranu toryů a patřil k blízkým přátelům Roberta Harleye. Na půdě parlamentu vynikl jako řečník. Po nástupu královny Anny byl povýšen do šlechtického stavu (1702) a stal se členem vlády jako nejvyšší právní zástupce (solicitor general, 1702–1707) a právní zástupce koruny (attorney general, 1707–1710). V letech 1706–1707 byl též členem komise pro sloučení Anglie a Skotska.

V roce 1710 se stal členem Tajné rady a v Harleyově vládě patřil k jejím nejvlivnějším členům jako lord kancléř a lord strážce velké státní pečeti (1710–1714), z titulu funkce lorda kancléře zároveň předsedal Sněmovně lordů. V roce 1711 získal titul barona a byl povolán do Sněmovny lordů jako dědičný peer. V roce 1714 byl ze strany whigů obviněn ze styků s princem Jakubem Stuartem. Jeho podíl na jakobitském povstání nebyl sice prokázán, ale spolu s Harleyem se v roce 1714 musel stáhnout do ústraní. V roce 1720 se připojil k whigům a začal podporovat premiéra Roberta Walpola, načež v roce 1721 získal titul vikomta a bylo mu obnoveno členství v Tajné radě. V případě nepřítomnosti krále Jiřího I. byl několikrát členem místodržitelského sboru (1723, 1725, 1727).

Zemřel ve svém londýnském paláci Harcourt House, který byl zbořen počátkem 20. století.

Byl třikrát ženat, z prvního manželství měl pět dětí. Synové Walter a Philip zemřeli v dětství, dědicem titulů byl syn Simon Harcourt (1684–1720), který studoval v Oxfordu a v Padově, v letech 1710–1715 byl poslancem Dolní sněmovny, ale zemřel také ještě před otcem. Druhým vikomtem se stal vnuk Simon Harcourt, 1. hrabě Harcourt, který byl později povýšen na hraběte a v dalších generacích Harcourtové zastávali vysoké posty u dvora. Rod vymřel v roce 1830 a poté jméno Harcourt převzal jejich příbuzný Edward Venables–Vernon, arcibiskup v Yorku.