Slavoj Nejdl

Slavoj Nejdl (6. červen 1929 Košice – 20. leden 2007 Dolní Lomnice) byl český sochař a medailér. Mezi přáteli byl přezdívaný „Bivoj“.

Tento článek potřebuje úpravy.

---

akad. soch. Slavoj Nejdl
Akademický sochař Slavoj Nejdl - portrét
Narození	6. června 1929 Košice
Úmrtí	20. ledna 2007 (ve věku 77 let) Dolní Lomnice
Povolání	sochař a medailér
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Na začátku války se jeho rodina přestěhovala do Náchoda, kde byl otec úředníkem Okresního úřadu. Po absolvování reálného gymnázia v Náchodě (maturoval v r. 1948) studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v sochařském ateliéru Bedřicha Stefana, kde byl dva roky a potom přestoupil na Sochu na Akademii výtvarných umění k profesorovi Otakarovi Španielovi. Na AVU zůstal až do závěru svého studia roku 1953.^[1]

Svůj osobitý styl založený na měkkém organickém tvarování si našel ve druhé polovině 60. let. Inspiraci nacházel v přírodě. Přestože žil v Praze na Vinohradech a ateliér měl v Mánesově ulici, nakonec se natrvalo přestěhoval mimo ruch města do Dolní Lomnice u Kunic, kde se mu lépe tvořilo a měl zde svůj přírodní ateliér. Spolu s malíře a grafikem Vratislavem Hlavatým si zde vzal do pronájmu lom, kde ustala těžba, a který později odkoupili. Celé místo proměnil v přírodní oázu, lom se zaplnil vodou, původní dělnické domky opravil a zvelebil kovárnu, kterou přetvořil na haciendu s terasou. Na místo se pravidelně sjížděli herci a umělci. Návštěvníky byli například Pavel Landovský, Ivana Zelníčková (Trumpová) nebo Bohumil Hrabal. Prostředí s pozůstatky těžebních strojů, nebo lano s kladkou, na kterých se hosté spouštěli do vody, později Hrabal zvěčnil ve své novele Obsluhoval jsem anglického krále. V knize sem umístil přepychový hotel milionáře Jana Dítěte.^[2] Známá je i historka s Pavlem Landovským, kterému se při návštěvě ulomil zub a večer měl odjíždět na představení, protože měl Slavoj Nejdl jako sochař materiál, zub známému herci provizorně opravil, aby mohl odehrát představení.

Kromě umění byl Slavoj Nejdl velkým sportovcem. V mládí se věnoval řecko-římskému zápasu, házel oštěpem, diskem a kladivem. I po šedesátce stále skákal o tyči. Miloval Krkonoše a Špindlerův Mlýn. V 50. letech 20. století slavil významné úspěchy jako lyžařský reprezentant naší země.^[3]

Slavoj Nejdl má dvě děti, syna Borise Nejdla (* 11. leden 1977) a dceru Apolenu Tůmovou (* 5. květen 1981). Byl ženatý s herečkou a tehdejší manekýnou Renatou Tůmovou (* 7. listopad 1938).

Dílo

Slavoj Nejdl patřil ke generaci československých sochařů, kteří se prosadili v 60. letech s biologickou radikální abstrakcí, kterou úspěšně umísťovali jako monumentální realizace v exteriérech a interiérech tehdy budovaných prestižních staveb. Nejdlova typická morfologie „měkkých forem“ neslouží jen jako ideální doprovod či šperk k přísně geometrickým budovám pozdněmodernistické architektury, ale jsou soběstačnými uměleckými díly. Vyznačují se monumentálními tvary s vnitřním pnutím a výraznou proporcí. Jeho schematické „měkké formy“ čerpají inspiraci ze studia základních přírodních procesů jako růst, rozpad, hroucení, tektonika.^[4] Svým nezaměnitelným rukopisem zvelebil řadu parků, exteriérů i interiérů významných budov po celé republice. Nejdl netvořil jen užité umění pro architekturu a pomníky ale uspěl i se svou volnou tvorbou. Reprezentoval české umění na přehlídce českého sochařství v Musée Rodin v Paříži (1968). Ve stejném roce participoval na přehlídce 300 malířů, sochařů, grafiků –  5 generací k 50 letům republiky.^[5] Samostatně vystavoval v Galerii bratří Čapků v Praze (1968).^[6] Koncem nejen pro Nejdla úspěšných „zlatých 60. let“ se zúčastnil několik sochařských výstav ve veřejném prostoru, které byli tehdejší přehlídkou toho nejodvážnějšího v sochařské produkci u nás a snesli srovnání s tím nejlepším na Západě. Jedná se o 2. sochařskou bilanci v Olomouci v roce 1967, výstavu Socha a město Liberec v roce 1969 a sochařské sympozium ve dřevě „Socha piešťanských parkov" také v roce 1969.

Realizace ve veřejném prostoru a v rámci architektury

Karlovy Vary

Kamenná plastika u hotelu Thermal v Karlových Varech

Nejdl často spolupracoval s architekty Věrou a Vladimírem Machoninovými a například pro výzdobu hotelu Thermal v Karlových Varech v roce 1977 navrhl vejčitý travertinový objekt osazený při vstupu do hotelu. Ve Vřídelní ulici v Karlových Varech má Nejdl kamennou plastiku Stéla se rty. Modelem pro rty mu stála jeho dcera. Před hotelem Kolonáda je umístěná fontána z mramoru.

Plzeň

Jeho nejvýznamnějším dílem je Památník obětem fašismu a válek v Plzni z roku 1967. Travertinový blok evokuje skupinu pevně semknutých postav, jakousi zeď proti všem válkám a násilí, které přinášejí Pro Plzeň sochař dále vytvořil mramorovou plastiku Amorfa nebo dílo s motivem vodního ptactva, plastiku nazvanou Letící racci. Dnes již není umístěna ve veřejném prostoru a nachází se v depozitu Správy veřejného statku města Plzně.

Praha

V 70. letech také vytvořil několik monumentálních realizací pro veřejný prostor na Liberecku a v Praze, mimo jiné je autorem reliéfu stanice Hradčanská pražského metra. Jedna stěna byla tematicky věnována korunovaci Vratislava II. prvním českým králem a historický erbem s českým lvem V této stěně s Nejdlovým reliéfem byla umístěna i kamenná větrací mříž od Prádlera s reliéfem koruny. Další stěna byla věnována novějším dějinám, byl zde vyobrazen český lev z nového znaku na pavéze, nápis „Veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu“ a spletence rukou v revolučním gestu. Nápis se později stal předmětem petice, její autor Ondřej Turek požadoval jeho odstranění, což pražský dopravní podnik odmítl.^[7]

Kamenná plastika na západní terase Kongresového centra

Nejdl zanechal svoji uměleckou stopu v exteriéru Paláce kultury. Nová budova byla vybavena více než dvěma stovkami uměleckých a uměleckořemeslných děl, skvěle designovaným nábytkem, malbami a grafikami. Uplatnění umění ve veřejných stavbách v Československu nařizoval zákon z roku 1965, podle nějž mělo na výtvarná díla připadnout 1–4 % předpokládaných nákladů každé stavby, a celková cena Paláce kultury dosáhla tehdy neuvěřitelných 2,5 miliardy československých korun. Stavba politicky exponovaného Paláce kultury se překvapivě stala místem setkávání umělců režimem protežovaných i těch, kteří se velké přízni netěšili.^[8] Slavoj Nejdl vytvořil pro exteriér paláce kultury prameník neboli pítko.

Do interiéru Domu bytové kultury vytvořil v roce 1972 monumentální betonový reliéf, který prochází třemi podlažími. Reliéf byl otisknut z negativní formy vyrobené přímo v dřevěném bednění při odlévání nosné betonové stěny. Tím se stal monumentální abstraktní prvek integrální součástí budovy. Svou modelací, pracující s odlévanou hmotou betonu jako s tématem, je dílo unikátní ukázkou experimentálního procesuálního umění 60. a 70. let 20. století.^[9]

Další díla

Kamenný řetěz

• Pamětní deska Františka Stupky v Sušici
• Památník osvobození v Klatovech. Abstraktní monumentální forma a obecně pojatý nápis se vyhýbají připomínce osvobození Klatov Američany, aniž by se - jako tomu je u starší pamětní desky M. Pangráce na klatovské radnici - uchylovaly k historické lži připomínáním pouze Rudé armády. Dvojice pylonů oddělených volným prostorem může být dokonce i skrytou narážkou na dvě armády, které Československo osvobodily. V tomto řešení se odráží uvolněnější atmosféra 60. let.^[10]
• Mramorový reliéf ve foyeru Hornického domu v Sokolově
• Socha Po válce v Liberci, kterou vytvořil rámci výstavy Socha a město v roce 1969. Plastika stála v posledních letech téměř zapomenutá ve stinném rohu parčíku v Jablonecké ulici. Dílo přesunuli do nedalekého parku Clam-Gallasů. Znovu dostalo i podstavec, který pískovec ochrání před zemní vlhkostí.^[11] Slavoj Nejdl po sobě zanechal v Liberci ještě jednu stopu - a to sochu Lidé, kterou je v Růžodole. Jedná se o menší mramorovou verzi plzeňského památníku.
• Mramorové sousoší Geologie v České lípě.
• Socha Objetí v parku u Ferdinandova pramene v Mariánských Lázních.
• Perly před podnikem Jablonex v Jablonci nad Nisou. Další v řadě děl, které ani v době tuhé normalizace nemělo nic společného s tehdejším socialistickým realismem a je odborníky oceňované.^[12]

Byl účastníkem hořického sochařského symposia v roce 1993 a na Gothardě zanechal sochu, kterou nazval Řetěz. S jeho prací se můžeme setkat také v horské chatě Výrovka, provedl tam velkou nástěnnou malbu v restauraci.^[13]

Výstavy

Samostatné výstavy

1968 Galerie bratří Čapků, Praha

Skupinové výstavy

• 1953 Výstava mladých. Mánes, Praha
• 1955 10 let Československé lidově demokratické republiky ve výtvarném umění. Praha
• 1958 Umění mladých výtvarníků Československa Dům umění města Brna, Brno, Jízdárna Pražského hradu, Praha
• 1958 Česká soudobá medaile a plaketa, Práce z let 1945 - 1958, Galerie Českého fondu výtvarných umění, Praha
• 1959 IV. přehlídka československého výtvarného umění, Jízdárna Pražského hradu, Praha.
• 1964 Kontakt, Osvětová beseda, Aš
• 1966 Výstava medailérů, Moskva
• 1966 Výstava medailérů, Jugoslávie
• 1967 Sochařská bilance 1967, Olomouc
• 1967 Umělci k výročí Října, Bruselský pavilon, Praha
• 1968 300 malířů, sochařů, grafiků pěti generací k 50 letům republiky, Praha
• 1968 I. trienále jihočeských, severočeských a západočeských výtvarných umělců, GVU Cheb
• 1969 Socha a město. Liberec
• 1978 Výtvarné umění v metru, Staroměstská radnice, Rytířský sál, Praha
• 1979 Z komorní tvorby sochařů Prahy 2, Praha
• 1985 Vyznání životu a míru. Přehlídka československého výtvarného umění k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Praha, Dom kultúry, Bratislava
• 1988 Salon, Praha
• 1993 Výstava současného československého sochařství, Mánes, Praha
• 2009 Socha a město Liberec 1969, Výstava o výstavě, Oblastní galerie v Liberci^[14]