Synektika

Synektika je technika řešení problémů, která spočívá v propojování různých a zdánlivě nesouvisejících prvků za účelem hledání kreativních řešení problémů.^[1] Tato technika se tedy zakládá zejména na analogiích a analogickém uvažování, které zdůrazňují neobvyklé aspekty problému a nabízí alternativní způsoby uvažování. Tvůrci této techniky jsou George M. Prince a William J. J. Gordon.

Popis techniky

Výraz synektika vychází ze dvou řeckých slov, která označují spojování odlišných a zdánlivě irelevantních prvků.^[2] Principem synektiky je totiž získat pomocí čtyř typů analogií odlišný a nový náhled na problém, který by měl pomoci s objevením kreativního řešení problému. Řešitel se tedy skrze tuto techniku snaží pohlížet na tytéž staré věci novým způsobem. Jinými slovy jde v rámci synektiky o to zaujmout takový přístup, který činí z cizího známé a ze známého cizí.^[3] Oproti jiným technikám na podporu kreativního myšlení tak klade synektika důraz na iracionální a nevědomé procesy.^[zdroj?]

Synektika se zakládá na třech předpokladech:

1. kreativní proces je možné studovat a popsat, což umožňuje vytvářet nástroje na podporu kreativity;
2. psychologické procesy umožňující vynalézavost jsou v rámci umění a vědy v podstatě totožné;
3. proces individuální tvorby je analogický ke skupinové tvorbě.^[3]

Doporučeným postupem pro využití synektiky je sestavení skupiny pěti až šesti osob z různých zázemí, přičemž je také žádoucí, aby byly i osobnosti účastníků různorodé.^[3] Skupina pak za pomocí čtyř typů analogií diskutuje o stanoveném problému. Celá diskuze je nahrávána a následně analyzována. Cílem je zjistit, jak vznikly některé z vymyšlených konceptů a jakým způsobem byly dále rozvíjeny. Podstatným aspektem synektiky je navíc snaha implementovat navržená řešení sestrojením modelů anebo prototypů, což umožňuje posoudit, zda je dané řešení opravdu vhodné.^[3]

Synektiku je možné aplikovat také v kontextu vzdělávání. Využívání analogií umožňuje studentům zasadit probírané koncepty do jejich každodenního života, což vede ke snížení abstraktnosti konceptů a tedy k lepšímu porozumění problematice.^[4] Využívání modelu založeného na analogickém uvažování také podporuje schopnosti metakognice a kreativního myšlení.^[5]

Čtyři primární mechanismy

V rámci synektického přístupu se pracuje se čtyřmi typy analogií, tedy čtyřmi mechanismy přetváření známého na neznámé, jimiž jsou osobní analogie, přímé analogie, symbolické analogie a fantazijní analogie.^[2]

Osobní analogie

Mechanismus osobních analogií od řešitele vyžaduje vcítění se do prvku, který hraje roli v problému.^[1] Jinými slovy osobní analogie označují identifikaci se složkami problému – tento mechanismus se tak podobá empatii.^[2] Řešitel pomocí této analogie dodá prvku lidské charakteristiky, což mu umožní podívat se na problém z jiné perspektivy.^[zdroj?]

Příklady:

• Při řešení problému sucha by se řešitel mohl zamýšlet nad tím, jak se cítí plodiny na poli, které nemají dostatek vláhy.
• Během vytváření hudebního alba by se řešitel mohl pokusit vcítit se do jednotlivých hudebních skladeb.

Přímá analogie

Přímé analogie jsou založeny na přímém srovnání paralelních faktů, znalostí anebo technologií.^[2] Dochází tak k přenášení problematiky do jiné domény, přičemž bývají v tomto kontextu mnohdy využívány struktury, které lze najít v přírodě.^[1]

Příklady:

• Konstrukce telefonu sestrojeného Alexandrem Bellem je založená na pozorování způsobu, jímž pracuje lidské ucho.^[2]
• Při snaze učinit letadlo efektivnější by se řešitel mohl zabývat letem ptactva.

Symbolická analogie

Mechanismus symbolických analogií spočívá ve využití objektivních a neosobních obrazů k popsání problému. Nejde přitom o to, aby byl výsledek realistický anebo proveditelný, ale měl by být esteticky uspokojivý.^[2]

Příklady:

• Při designování systému heveru se řešitelé mohli inspirovat indickým trikem s lanem, kdy je v jednu chvíli lano ohebné a později pevné jako tyč, po kterém může asistent vyšplhat.^[1]
• Během uvažování o mechanismu létání balónu lze uvažovat nad podobnosti s bublinou.

Fantazijní analogie

Fantazijní analogie pobízí k úvahám, jak by mohlo vypadat řešení problému, kdyby bylo nemožné najednou možným.^[1] Jde tedy o to najít takové řešení, které by bylo uskutečnitelné jen v nejdivočejší fantazii a poté možná řešení převést do praktičtějších měřítek.^[2]

Příklady:

• Při sestavování mechanismu zavírání skafandru by bylo fantazijní analogií jeho uzavření pomocí myšlenky.^[1]
• V rámci inovace vozidla by se dalo uvažovat, jak přivést v realitu vozy používané ve sci-fi filmech.