Sándor Szurmay

Sándor svobodný pán Szurmay de Uzsok (německy Alexander Freiherr Szurmy von Uzsok, maďarsky uzsoki báró Szuramy Sándor) (19. prosince 1860 Bocșa – 26. února 1945 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. Od mládí sloužil u uherské zeměbrany a vystřídal řadu posádek. Za první světové války se vyznamenal na východní frontě a v roce 1917 získal prestižní Řád Marie Terezie. Na konci první světové války zastával funkci ministra zeměbrany ve vládě Uherského království (1917–1918). V roce 1917 byl povýšen na generála pěchoty a získal šlechtický titul barona.^[1][2] Ve veřejném životě byl aktivní i po rozpadu monarchie a nakonec v Maďarsku obdržel čestnou hodnost generálplukovníka (1941).

Sándor baron Szurmay
Uherský ministr zeměbrany
Ve funkci: 19. února 1917 – 31. října 1918
Předchůdce	Samuel Hazai
Nástupce	Béla Linder
Stranická příslušnost
Členství	nezávislý politik
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1915), polní podmaršálek (1914), generálmajor (1910)
Narození	19. prosince 1860 Bocșa
Úmrtí	26. února 1945 (ve věku 84 let) Budapešť
Místo pohřbení	Hřbitov Kerepesi
Titul	baron (1917)
Alma mater	Vojenská akademie Ludoviceum
Profese	politik a důstojník
Commons	Sándor Szurmay
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Sándor Szurmay (1918)

Pocházel ze starobylé rodiny povýšené v 18. století do šlechtického stavu, narodil se v Banátu jako mladší syn Mihályho Szurmaye (1825–1895).^[3] Studoval v Szegedu a původně pracoval u rakouských státních drah, později se ale rozhodl pro vojenskou dráhu a v roce 1882 vstoupil k uherské zeměbraně. Poté studoval na vojenské akademii v Budapešti a jako poručík se stal řádným důstojníkem uherské zeměbrany v Prešpurku. Později si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni (1887–1889), kterou absolvoval v hodnosti nadporučíka a byl zařazen ke štábu 4. armádního sboru v Budapešti. Později sloužil mimo jiné ve Vídni a zastával také nižší funkce na uherském ministerstvu zeměbrany. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1895, major 1898, podplukovník 1901). V roce 1905 byl povýšen na plukovníka, krátce velel pluku zeměbrany v Kaniži a v roce 1907 stal se druhým sekčním šéfem na uherském ministerstvu zeměbrany.^[4]

První světová válka

Císař Karel I. při promoci nositelů Řádu Marie Terezie ve vile Wartholz (1917, Sándor Szurmay druhý zleva)

V roce 1910 dosáhl hodnosti generálmajora a nadále působil na uherském ministerstvu zeměbrany, tentokrát již jako první sekční šéf.^[5] K datu 1. května 1914 byl povýšen na polního podmaršála a na ministerstvu zeměbrany poté zastával funkci státního tajemníka. V listopadu 1914 byl povolán na východní frontu a jako velitel 38. divize zeměbrany se zapojil do bojů v Haliči.^[6] Brzy dostal pod své velení i dvě další divize a zformoval armádní sbor, který nesl jeho jméno (Szurmay Armee Korps).^[7][8][9] V roce 1915 se prosadil při obraně Užockého průsmyku, v následujícím roce se zúčastnil bojů během Brusilovovy ofenzívy, kdy musel nakonec ustoupit a jeho jednotky utrpěly značné ztráty.

V únoru 1917 byl z fronty odvolán a jmenován uherským ministrem zeměbrany, jemu podřízené jednotky dostaly nové velení (generál Karl Lukas) a byly nadále označovány jako 24. armádní sbor.^[10] Jako ministr zeměbrany usiloval především o rozdělení c. k. armády na rakouskou a maďarskou část, rozhodnutí bylo ale odloženo do konce války. V srpnu 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty^[11] a ve funkci ministra setrval až do rozpadu monarchie v říjnu 1918. V únoru 1919 byl na příkaz premiéra Károlyiho zatčen a uvězněn kvůli podezření z kontrarevoluce. Po propuštění ještě krátce působil jako styčný důstojník u francouzské vojenské mise v Maďarsku, v armádě byl formálně penzionován v roce 1821.^[12] V roce 1927 byl jmenován členem Horní sněmovny Maďarského království a nakonec ještě za druhé světové války obdržel čestnou hodnost generálplukovníka.

Uplatnil se mimo jiné jako spisovatel, byl autorem řady odborných prací z vojenské teorie, později se věnoval i jiným oborům (například zoologie). Mluvil především maďarsky a německy, ovládal také slovenštinu a na konverzační úrovni se domluvil rumunsky a francouzsky.

Jeho manželkou byla Ernestina Szenonerová (1872–1943), měli spolu dvě dcery.

Tituly a ocenění

Během vojenské kariéry obdržel řadu ocenění,^[13] nejvýznamnějším z nich byl rytířský kříž Řádu Marie Terezie, který byl nejvyšším vojenským vyznamenáním v Rakousku od 18. století a za první světové války byl udělován již jen zřídka.^[14] Jako ministr zeměbrany se stal automaticky členem Sněmovny magnátů, členství v Horní sněmovně Maďarského království mu bylo později potvrzeno v roce 1927. V roce 1917 byl povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem de Uzsok odkazujícím na jeho zásluhy v Užockém průsmyku během první světové války.^[15] Z titulu člena uherské vlády obdržel v roce 1917 také titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[16]

Řády a vyznamenání

• Řád železné koruny III. třídy (1903)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• komtur Řádu Františka Josefa (1909)
• komandér Leopoldova řádu (1914)
• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie (1917)

• Železný kříž I. a II. stupně (1915, Německo)
• Řád Medžidie I. třídy (1918, Osmanská říše)