Thomas A. Steitz

Thomas Arthur Steitz (23. srpna 1940, Milwaukee, Wisconsin, USA – 9. října 2018, Branford, Connecticut^[1]) byl americký biochemik, který společně s Venkatramanem Ramakrishnanem a Adou Jonathovou v roce 2009 získal Nobelovu cenu za chemii za objasnění struktury a funkce ribozomů – buněčných „továren na bílkoviny“.

Thomas A. Steitz
Thomas A. Steitz (2009)
Narození	23. srpna 1940 Milwaukee
Úmrtí	9. října 2018 (ve věku 78 let) Branford
Příčina úmrtí	rakovina slinivky
Místo pohřbení	Grove Street Cemetery
Bydliště	Spojené státy americké
Alma mater	Harvardova univerzita (do 1966) Lawrence University Wauwatosa East High School
Povolání	biochemik, molekulární biolog, vysokoškolský učitel, chemik, krystalograf, biofyzik a biolog
Zaměstnavatel	Yale School of Medicine
Ocenění	Pfizerova cena za enzymovou chemii (1980) Rosenstielová cena (2000) Sir Hans Krebs Medal (2000) Keio Medical Science Prize (2006) společník Americké asociace pro rozvoj vědy (2007) … více na Wikidatech
Choť	Joan A. Steitz
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Působil jako profesor molekulární biofyziky a biochemie na Lékařském institutu Howarda Hughese při Yaleově univerzitě. Hlavním předmětem jeho zájmu bylo zkoumání buněčných struktur pomocí rentgenové krystalografie. Podařilo se mu zjistit mechanismy působení různých enzymů a mechanismy syntézy bílkovin v ribozomech. Usiloval také o vývoj léků proti mikrobům odolným vůči dosavadním antibiotikům.^[2]

Biografie

Steitz se narodil v Milwaukee ve Wisconsinu. Oba rodiče studovali na univerzitě, cenili si vzdělání a očekávali, že jejich pět dětí bude mít dobré výsledky ve škole. Na střední škole navštěvoval Thomas kromě akademických předmětů výtvarné a hudební kurzy a dílny, které zahrnovaly elektrotechnické a kovodělné práce a práci se dřevem. Vyráběl nábytek a od základu sestavil elektromotor. Tyto základní dovednosti v práci s nástroji a materiály následně využil při stavbě modelů bílkovin. Měl rád hudbu, za hru na saxofon získal ocenění na několika soutěžích a krátce uvažoval o hudební kariéře. Nakonec dospěl k závěru, že pokud se bude zabývat vědou, může se hudbě věnovat jako koníčku, ale pokud by se věnoval hudbě, vědu jako koníček by mít nemohl.^[3][4]

V roce 1962 absolvoval studium chemie na Lawrence University v Appletonu ve Wisconsinu. V roce 1966 získal doktorát z biochemie a molekulární biologie na Harvardově univerzitě, kde pracoval pod vedením pozdějšího nositele Nobelovy ceny za chemii z roku 1976 Williama Lipscomba. V letech 1967–1970 se věnoval postdoktorskému výzkumu v Laboratoři molekulární biologie Medical Research Council v britské Cambridgi. Během asi dvou měsíců se zde seznámil téměř se všemi z celé laboratoře, včetně Maxe Perutze, Francise Cricka, Fredericka Sangera a Sydney Brennera.^[4]

Krátce zastával místo docenta na Kalifornské univerzitě v Berkeley, ale rezignoval na něj kvůli tomu, že univerzita nepřijala jeho manželku Joan na místo profesorky, protože byla žena. Místo toho v roce 1970 oba nastoupili na fakultu na Yaleově univerzitě, kde Steitz pokračoval v práci na buněčné a strukturní biologii.^[3] Spolu s Peterem Moorem určili pomocí rentgenové krystalografie atomovou strukturu velké ribozomální podjednotky 50S a své výsledky publikovali v roce 2000 v časopise Science.^[5] Tato práce měla zásadní význam pro pochopení mechanismu syntézy proteinů na molekulární úrovni a přispěla také k vývoji nových antibiotik. V roce 2009 byla Steitzovi za jeho výzkum ribozomů udělena Nobelova cena za chemii.^[6]

Byl jedním ze zakladatelů společnosti Rib-X Pharmaceuticals, později Melinta Therapeutics, která vyvíjí nová antibiotika cílená na bakteriální ribozomy.

Byl ženatý s významnou molekulární bioložkou Joan A. Steitz, která je také profesorkou molekulární biofyziky a biochemie na Yaleově univerzitě. Žili spolu v Branfordu ve státě Connecticut a měli syna Jona. Dne 9. října 2018 zemřel Steitz na rakovinu slinivky břišní.