Toomas Hendrik Ilves

Toomas Hendrik Ilves (* 26. prosince 1953, Stockholm) je estonský politik, syn emigrantů, kteří uprchli z Estonska v roce 1944 spolu s ustupujícími nacisty. V letech 2006 až 2016 byl zvolen do funkce estonského prezidenta. Je bývalým diplomatem a novinářem. Do svého zvolení působil jako člen Evropského parlamentu. Ilves se narodil ve švédském Stockholmu odkud se celá rodina, když mu byly tři roky, odstěhovala do USA. Tam vystudoval Leonia High School a následně psychologii na prestižních amerických univerzitách Columbia University a University of Pennsylvania. U svých kolegů byl známý extrémně konzervativními názory^[1].

Toomas Hendrik Ilves
4. prezident Estonska
Ve funkci: 26. září 2006 – 10. října 2016
Předseda vlády	Andrus Ansip Taavi Rõivas
Předchůdce	Arnold Rüütel
Nástupce	Kersti Kaljulaidová
Stranická příslušnost
Členství	Sociálnědemokratická strana (od 1999) Lidová strana (1998–1999) Estonská rolnická strana (1997–1998)
Narození	26. prosince 1953 (71 let) Stockholm, Švédsko Švédsko
Choť	Merry Bullocková (1981–2004) Evelin Ilvesová (2004–2015) Ieva Ilvesová (2016–2023)
Rodiče	Endel Ilves
Děti	Luukas Kristjan Ilves
Příbuzní	Andres Ilves (bratr)
Alma mater	Columbia College Pensylvánská univerzita Kolumbijská univerzita Leonia High School
Profese	politik, novinář, diplomat a psycholog
Náboženství	agnosticismus
Ocenění	čestný rytíř velkokříže Řádu lázně (2006) řetěz Řádu Isabely Katolické (2007) velkokříž s řetězem Řádu bílé růže (2007) velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (2013) Řád bílého dvojkříže 1. třídy (2015) … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.presidentilves.ee
Commons	Toomas Hendrik Ilves
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kariéra

V osmdesátých letech pracoval jako novinář v rádiu Svobodná Evropa a následně se angažoval v boji o získání nezávislosti Estonska v roce 1991. Poté pracoval jako velvyslanec v USA, Kanadě a Mexiku. V prosinci 1996 se stal estonským ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do své rezignace v září 1998 jako člen malé opoziční strany (Lidová strana, zemědělsko-konzervativní). Ilves byl zanedlouho zvolen předsedou Lidové strany, která vytvořila volební koalici se Stranou středu. Po parlamentních volbách v březnu 1999 se stal opět ministrem zahraničních věcí, kterým byl až do roku 2002, kdy se rozpadlo vládnoucí trojkoaliční politické seskupení.

Podporoval estonské členství v Evropské unii a vedl také první jednání, která vedla až k připojení Estonska k Evropské unii 1. května 2004. V letech 2001 a 2002 byl předsedou Lidové strany. Z této funkce rezignoval po komunálních volbách, kdy jeho strana získala pouze 4,4 % hlasů. Na začátku roku 2004 se Strana středu přejmenovala na Sociální demokracii. V roce 2003 se stal členem Evropského parlamentu, v květnu 2004 se pak stal plnohodnotným členem. Při volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 byl při drtivém volebním vítězství Sociálních demokratů zvolen za tuto stranu europoslancem.

Vyznamenání

• rytíř I. třídy Norského královského řádu za zásluhy, Norsko, 1999
• velkokříž Řádu cti, Řecko, 1999
• komandér Řádu čestné legie, Francie, 2001
• Řád státního znaku III. třídy, Estonsko, 5. února 2004^[2]
• čestný rytíř velkokříže Řádu lázně, Spojené království, 2006^[3]
• Řád kříže země Panny Marie I. třídy s řetězem, Estonsko, 3. října 2006^[4]
• velkokříž s řetězem Řádu bílé růže, Finsko, 2007^[5]
• velkokříž Řádu chryzantémy, Japonsko, 2007
• velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické, Španělsko, 2007
• velkokříž Řádu Leopoldova, Belgie, 2008
• velkokříž Řádu nizozemského lva, Nizozemsko, 2008
• Řád státního znaku I. třídy s řetězem, Estonsko, 22. února 2008^[6]
• velkokříž Řádu Vitolda Velikého se zlatým řetězem, Litva, 25. dubna 2008^[7]
• velkokříž Záslužného řádu Maďarské republiky, Maďarsko, 2009
• velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd, Lotyšsko, 7. dubna 2009^[8]
• Vítězný řád svatého Jiří, Gruzie, 20. ledna 2010
• velkokříž Řádu islandského sokola, Island, 10. června 2010^[9]
• Řád přátelství I. třídy, Kazachstán, 2011
• velkokříž s řetězem Řádu rumunské hvězdy, Rumunsko, 2011
• rytíř Řádu Serafínů, 18. ledna 2011
• Národní řád za zásluhy, Malta, 31. května 2012^[10]
• Kříž uznání I. třídy, Lotyšsko, 5. června 2012^[11]
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, Německo, 2013
• Řád bílé orlice, Polsko, 7. března 2014
• velkokříž Řádu svatého Olafa, Norsko, 2. září 2014^[12]
• Řád bílého dvojkříže I. třídy, Slovensko, 2015