Victor Cousin

Victor Cousin (28. listopadu 1792, Paříž – 14. ledna 1867, Cannes) byl francouzský filozof, představitel spiritualismu.^[1]

Victor Cousin
Victor Cousin
Narození	28. listopadu 1792 Paříž
Úmrtí	14. ledna 1867 (ve věku 74 let) Cannes
Místo pohřbení	Hřbitov Père-Lachaise
Národnost	francouzská
Alma mater	Lyceum Karla Velikého (1802–1810) Pensionnat normal
Povolání	filozof, politik, překladatel, vysokoškolský učitel, životopisec, historik filozofie, spisovatel a historik
Zaměstnavatel	Pařížská univerzita
Ocenění	komandér Řádu čestné legie Všeobecná soutěž společník Americké akademie umění a věd
Funkce	5. křeslo Francouzské akademie (1830–1867) director of École normale supérieure (Paris) (1835–1840) ministr veřejného vzdělání (1840) člen Komory pairů
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Podílel se výrazně na reformě francouzského školního systému. Byl stoupencem skotské školy zdravého rozumu. Přeložil Platónovo dílo do francouzštiny. Byl editorem díla Descartova. Jeho vlastní filozofický přístup bývá označován jako eklektický či synkretický. Eklektickou metodu aplikoval především na dějiny filozofie (zejm. v Histoire de la philosophie au XVIII siècle). Sám svou filozofii nazýval trochu matoucím způsobem "spiritualismus", čímž však mínil především to, že jde o racionalismus, který se distancuje jak od mysticismu, tak od prostého empirismu. Vyhýbal se filozofickému hodnocení náboženských otázek, každá z těchto oblastí by se měla dle Cousina starat o své věci a nepokoušet se řešit problémy oblasti druhé. K jeho klíčovým pracím patří Du Vrai, du Beau et du Bien z roku 1853. Známá je též jeho série portrétů významných žen minulosti.

Dle profesora Lansona Cousin „rozvíjel všechny soustavy v pěkných frázích harmonických a ušlechtilých, mnohdy elegantně mlhavých; vynalezl eklekticismus a nořil se zvolna do panteismu".^[2] Postupně své učení uhlazoval do té podoby, „aby jakoukoli smělou myšlenkou neuváděl do rozpaků předsudky francouzské veřejnosti."^[3] „Stal se filosofem měšťanstva, přísným strážcem morálních konvencí, náboženství a vlastnictví."^[4] Zvláště v počátečním období své činnosti byl však zprostředkovatelem nových myšlenkových směrů, především německé filozofie.^[5] Katolická církev zařadila dekretem z 8. srpna 1844 jeho spis Kurs dějin filozofie (Cours de l'histoire de la philosophie) na Index zakázaných knih.^[6]

Bibliografie

• 1820 – 1827: Procli philosophi Platonici opera I-VI.
• 1826: Fragments philosophiques
• 1827: Eunape, pour servir à l'histoire de la philosophie d'Alexandrie
• 1828: Nouveaux fragments philosophiques. Cours de l'histoire de la philosophie
• 1829: Histoire de la philosophie au XVIII siècle I-II.
• 1833: De l'instruction publique en Allemagne, et notamment en Prusse I-II.
• 1835: De la métaphysique d'Aristote
• 1836: Ouvrages inédits d'Abélard pour servir à l'histoire de la philosophie en France
• 1837: De l'instruction publique en Hollande
• 1840: Cours de philosophie morale. Philosophie scolastique
• 1841: Cours d'histoire de la philosophie moderne I-V
• 1842: Leçons sur la philosophie de Kant. Des pensées de Pascal
• 1843: Introduction aux œuvres du père André. Fragments littéraires
• 1844: Du scepticisme de Pascal. Défense de l'université et de la philosophie
• 1845: Jacqueline Pascal
• 1846: Fragments de philosophie cartésienne
• 1846: Philosophie populaire
• 1848: Justice et charité
• 1850: De l'enseignement et de l'exercice de la médecine et de la pharmacie
• 1852: La jeunesse de Mme de Longueville
• 1853: Mme de Longueville pendant la Fronde
• 1854: Mme de Sablé
• 1855: Premiers essais de philosophie
• 1856: Mme de Chevreuse. Mme de Hautefort
• 1857: Fragments et souvenirs littéraires
• 1857: Philosophie de Kant
• 1858: Du vrai, du beau et du bien
• 1859: De la société française au XVIII siècle, d'après le grand Cyrus
• 1861: Philosophie de Locke
• 1862: Philosophie écossaise
• 1863: Philosophie sensualiste au XVIII siècle
• 1864: Philosophie de Kant
• 1865: La Jeunesse de Mazarin