Viktor Weber von Webenau

Viktor Weber von Webenau (německy Viktor Wilibald Maria Edler Weber von Webenau) (13. listopadu 1861, Neuhaus – 6. května 1932, Innsbruck) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1878 a vystřídal různé posádky v celé monarchii, byl také štábním důstojníkem ve Vídni. Za první světové války velel na Balkáně a v letech 1916–1917 byl generálním guvernérem v okupované Černé Hoře. V roce 1917 dosáhl hodnosti generála pěchoty a byl převelen na východní frontu. V roce 1918 vedl rakousko-uherskou delegaci při vyjednávání příměří s Itálií. Po jednáních bylo ve Villa Gusti nedaleko Padovy 3. listopadu uzavřeno příměří oficiálně ukončující působení rozpadajícího se Rakousko-Uherska v první světové válce.

Viktor Weber von Webenau
Fotografie z roku 1916.
Rodné jméno	Viktor Maria Willibald Weber Edler von Webenau
Narození	13. listopadu 1861 Neuhaus, Korutany, Rakouské císařství
Úmrtí	6. května 1932 (ve věku 70 let) Innsbruck, První Rakouská republika
Vojenská kariéra
Hodnost	generál pěchoty
Doba služby	1872–1918
Sloužil	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko (do roku 1918)
Složka	Rakousko-uherská armáda (do roku 1918)
Války	První světová válka
Vyznamenání	Vojenský řád Marie Terezie Řád železné koruny II. třídy Vojenský záslužný kříž II. třídy Železný půlměsíc Železný kříž I. a II. třídy
multimediální obsah na Commons

Životopis

Viktor Weber von Webenau jako podplukovník

Generál pěchoty Viktor Weber von Webenau v pracovně (1918)

Pocházel z úřednické rodiny povýšené v roce 1818 do šlechtického stavu, narodil se v Korutansku na zámku Neuhaus, který byl majetkem Weberů v letech 1821–1863. Vojenské vzdělání absolvoval na pěchotní kadetní škole ve Štýrském Hradci a v roce 1878 nastoupil jako poručík k polním myslivcům. Sloužil u různých jednotek v Tyrolsku, v roce 1898 byl zařazen do důstojnického sboru generálního štábu a v hodnosti majora se stal šéfem štábu 27. pěší divize v Košicích. V roce 1901 byl přeložen do Vídně a dále postupoval v hodnostech (podplukovník 1902, plukovník 1905), sloužil mimo jiné v Sarajevu^[1] a od roku 1907 byl velitelem 69. pěšího pluku v Pécsi.^[2] V roce 1911 byl povýšen na generálmajora stal se velitelem brigády v Dubrovníku.^[3]

Na jaře 1914 se stal členem Nejvyššího vojenského soudu ve Vídni a v červnu 1914 byl jmenován jeho viceprezidentem. Po vypuknutí války získal hodnost polního podmaršála (1914) a jako velitel divize byl pověřen obranou Kotoru. V roce 1916 byl jedním z velitelů úspěšného tažení proti Černé Hoře a po podepsaném příměří byl od února 1916 generálním guvernérem v okupované Černé Hoře. V roce 1916 získal také titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[4] Černohorským guvernérem zůstal do 16. července 1917, kdy jej nahradil odvolaný rakouský předseda vlády hrabě Heinrich Clam-Martinic.^[5]

V listopadu 1917 byl jmenován generálem pěchoty^[6] a převelen na východní frontu, kde byl po reorganizaci vojsk postupně velitelem 10., 6. a 18. armádního sboru.^[7] Jménem již neexistující monarchie podepsal 3. listopadu 1918 příměří ve Villa Giusti poblíž Padovy. K datu 1. ledna 1919 byl v armádě penzionován^[8] a od té doby žil v soukromí, pobýval například v Meranu nebo ve Švýcarsku, zemřel v Innsbrucku 6. května 1931 ve věku sedmdesáti let.

Během vojenské služby získal řadu ocenění, ještě před válkou obdržel Řád Františka Josefa a Řád železné koruny II. třídy, dále byl nositelem Vojenského záslužného kříže a Vojenské záslužné medaile. Za první světové získal od spojeneckého Německa Železný kříž ve dvou stupních a v roce 1917 obdržel velkokříž Řádu Františka Josefa.^[9] Až několik let po válce byl dekorován rytířským křížem Řádu Marie Terezie zpětné za své aktivity v roce 1916 v Černé Hoře.^[10][11]

Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství s Theresou, rozenou Baumgartnerovou, měl dva syny. Starší Norbert (1886–1914) padl jako nadporučík hned na začátku první světové války v Halič. Mladší Guido (* 1887) sloužil také v armádě a po první světové válce byl lékárníkem v Innsbrucku.