Vsevolod Emiljevič Mejerchold

ruský divadelní režisér a teoretik From Wikipedia, the free encyclopedia

Vsevolod Emiljevič Mejerchold
Remove ads

Vsevolod Emiljevič Mejerchold-Reich (9. února 1874 – 2. února 1940) byl ruský avantgardní režisér a herec, divadelní teoretik, zakladatel stylizovaného divadla v Rusku a představitel konstruktivismu.

Stručná fakta Rodné jméno, Narození ...
Remove ads

Život

Mládí, studium a herecké začátky (1874–1905)

Vsevolod Mejerchold se narodil 28. ledna (9. února) 1874 v Penze v rusko-německé rodině s židovskou tradicí jako Karl Kazimir Teodor Meyerhold. Jeho otec byl majitelem továrny na výrobu vodky. Když dovršil osmnáct let, po smrti otce, přestoupil na pravoslavnou víru a změnil si jméno a příjmení (křestní jméno Vsevolod zvolil na památku svého oblíbeného spisovatele Vsevoloda Garšina). Po absolvování gymnázia v roce 1895 se stal posluchačem právnické fakulty Moskevské univerzity, ale již po prvním semestru studia zanechal a začal se věnovat divadlu. Ve dvaadvaceti letech se oženil se svou láskou Olgou Mundt.[1] Na podzim roku 1896 byl přijat do divadelní školy Moskevské filharmonie, kterou řídil V. I. Němirovič-Dančenko spolu s A. A. Fedotoverm. Školu absolvoval v roce 1898, pří čemž jeho herecké výkony byly oceněny nejvyšší známkou a byla mu udělena pamětní stříbrná medaile.[2] Po bankrotu rodinné firmy se Mejercholdova manželka přestěhovala do Moskvy, kde se jim narodila dcera. Mejerchold musel živit rodinu a v nově založeném Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) začal pracovat jako herec. K jeho učitelům patřili režiséři Stanislavskij a Němirovič-Dančenko, oba představitelé realistického proudu v ruském divadle. V zahajovací sezoně Mejerchold z celkového počtu 130 představení vystoupil v devadesáti.[2] Kromě vlastní herecké práce se Mejerchold během první sezony podílel na vypracování statutu divadla a byl členem divadelní rady. Účinkoval v legendárním představení Čechovova Racka v roli Trepleva a jako první ztvárnil roli Tuzenbacha ve Třech sestrách (1901).

V roce 1902, po čtyřech úspěšných sezónách, z divadla odešel a vydal se na samostatnou režisérskou dráhu. S novým souborem odjel na jih Ruského impéria do Chersonu na Ukrajině a absolvoval zájezd do kulturně zaostalých gubernií, kde uváděl tituly odpovídající vkusu publika, aby získal prostředky pro další existenci. V roce 1903 založil Tovaryšstvo nového dramatu s repertoárem zaměřeným na dramata A. P. Čechova (Višňový sad, Tři sestry), s nímž účinkoval mj. ve Tbilisi. Činnost Tovaryšstva skončila v roce 1905, i když formálně existovalo ještě dva roky. Během své existence divadlo realizovalo kolem 200 představení.[2]

V květnu 1905 v Moskvě založil Divadlo-Studio, jako pobočku MCHAT a pozvolna se propracovával k teorii symbolického herectví. V roce 1906 po roztržce se Stanislavským v názorech na práci s herci divadlo opustil. Zabýval se myšlenkou na otevření nového studia Maják, která však na zásah carského ministerstva vnitra nebyla realizována.[2]

Režisérem v Petrohradu (1906–1916)

Od roku 1906 působil na významných scénách v Petrohradě, kam odjel na pozvání známé ruské herečky V. F. Komissarževské. V jejím Novém činoherním divadle získal velkou popularitu a uznání jako režisér–experimentátor. Propagoval tzv. stylizované divadlo, které se odpoutává od reality. Inspirací mu byli především francouzští symbolisté. Stylizované dekorativní divadlo ignorovalo hercovu individualitu a herci připomínali loutky svými statickými pózami a monotónním přednesem. Přes úspěchy představení se V. F. Komissarževská s Mejercholdem po roce rozešla.[2]

V roce 1906 se profiloval už i jako teoretik divadla. Tehdy vznikla jeho kritická úvaha Domluvené divadlo, kterou v roce 1913 spolu s dalšími svými texty vydal ve sborníku O divadle. Jeho hlavní teze byly:

  • Divadlo má stavět na jednoduché gesticko-mimické herecké technice. Herectví se má vyznačovat extrémní rytmizací řeči a pohybu a blížit se tanci a pantomimě.
  • Divadlo má osvobodit herce od fixace na malířskou dekoraci, základem scény se mají stát jednoduché stavební prvky (schody, plošiny, zástěny, praktikábly, žebříky apod.).
  • Je třeba odstranit rampu. Jeviště se má nacházet ve stejné úrovni jako hlediště a oba prostory mají být propojeny.
  • Divák se má stát spolutvůrcem divadla, tím, kdo dotváří scénické významy.[3]
Thumb
Mejercholdův portrét od B. Grigorjeva, 1916

V roce 1908 se Mejerchold stal režisérem v petrohradském Alexandrinském divadle. Ze tří připravovaných představení se uskutečnilo jen jedno a Mejerchold se pokusil založit malou experimentální scénu Intimní divadlo v Lukomoří. V sezóně 1910–11 zahájil činnost Dům intermedií s repertoárem zaměřeným na grotesky, jednoaktovky a pásma krátkých výstupů. Zajímal se o pantomimu. V Alexandrinském divadle usiloval o zvýšení umělecké úrovně představení (např. Molierův Don Juan) a jeho vliv rostl. V roce 1911 režíroval v Mariinském divadle operu Boris Godunov. V roce 1912 inscenoval na břehu Finského zálivu ve volné přírodě představení španělského dramatika Calderóna.[2] V roce 1913 odjel do Paříže, kde hostoval jako režisér. Po návratu založil vlastní studio v Petrohradě, které existovalo do roku 1918. Mejerchold tam učil techniku jevištního pohybu.[3]

V dalších letech připravoval adaptaci Lermontovovy Maškarády, v níž převládaly dynamické scény s přesně určeným pohybem postav. Aplikoval zákony mechaniky na lidské tělo (Mejercholdova biomechanika). Smyslem je to, aby herec maximálně ovládl své tělo jako hudebník svůj nástroj. Představení s nákladnou a okázalou výpravou A. J. Golovina, které bylo původně určeno k 100. výročí narození Lermontova (1914), mělo premiéru 25. února 1917, kdy v Petrohradě vypukla revoluce.[2] Kritikou bylo označeno za afektovaný výmysl a staženo z repertoáru.[1]

V roce 1915 natočil film Portrét Doriana Graye, v němž vytvořil i hlavní roli. O rok později natočil film Silný člověk.[4] Zkušenosti z filmování a některé postupy uplatnil později i v některých divadelních inscenacích (např. Ostrovského Les v roce 1924, Gogolův Revizor roku 1926, Trust D. E. – literární montáž podle Erenburgova románu).[3]

Vývoj po říjnové revoluci (1917–1919)

Byl rozporuplnou osobností. Do roku 1917 vystupoval jako švihák a extravagantní umělec (viz portrét malíře Borise Grigorjeva), potom se stal zastáncem revoluce a přidal se na stranu bolševiků. Své levicové názory prosazoval i do režijní práce. V listopadu 1917 pronesl na schůzi herců projev, v němž zazněla památná věta: „Nastal čas, aby do spícího hlediště vkročil proletariát a vzbudil divadlo k novému životu.“[1] Patřil ke skupině levicově orientovaných umělců podporujících novou sovětskou vládu ve státních divadlech. Vstoupil do Komunistické strany a stal se vedoucím petrohradské sekce Divadelního oddělení. Umění se mělo stát součástí života dělnické třídy. Mejerchold se hlásil k myšlence, že politická revoluce má přerůst v revoluci divadla.

Po říjnové revoluci v roce 1917 se Mejercholdovy inscenace stávají extrémně levicově orientovanými a sám Mejerchold byl v bývalých carských divadlech přezdíván jako rudogvardějec. V tomto období na oblíbenosti získala davová představení oslavující vítězství proletariátu, čemuž odpovídaly i Mejercholdovy projekty, které jsou typicky konstruktivistické.[5]V Petrohradě režíroval monumentální představení pod širým nebem, která zobrazovala historické události 1917 a v nichž účinkovaly tisíce námořníků a dobrovolníků, byla použita skutečná bojová technika a výstřely z křižníku Aurora. Na závěr byl uspořádán ohňostroj a zněly dělové salvy.

V roce 1917 se seznámil v Petrohradě se Zinaidou Rajchovou, ženou básníka Sergeje Jesenina, do které se hluboce zamiloval.

V roce 1919 M. onemocněl tuberkulózou a odjel se léčit na Krym. V důsledku složitých politických poměrů a občanské války často měnil působiště. V Novorossijsku se dostal do bělogvardějského vězení.

Působení v Moskvě – Státní divadlo V. E. Mejercholda (GOSTIM)

20. léta – vlastní divadlo

Po osvobození Krymu Rudou armádou se na návrh lidového komisaře Lunačarského vrátil roku 1920 do Moskvy, kde byl jmenován vedoucím divadelního oddělení Lidového komisariátu pro osvětu.[6] Jeho levicové názory jsou vyjádřeny v programu hnutí Divadelní říjen. Propagoval myšlenku, že umění má sloužit politickým cílům.

V roce 1920 založil První Divadlo RSFSR. V něm uplatňoval své experimentální metody a uváděl revoluční představení. Jeho extravagantní umění a názory na přeměnu ruského divadla nebyly přijímány stranickými funkcionáři s pochopením a Mejerchold byl odvolán z funkce vedoucího divadelního oddělení. Politické špičky odsoudily provedení hry belgického symbolistického dramatika E. Verhaerena Svítání (1921). Činnost divadla trvala jen dvě sezony.[1]

Ve 20. letech vytvořil Mejerchold své vůbec nejvýznamnější inscenace, které jsou výsledkem příklonu k ruskému konstruktivismu a uplatnění jeho osobité metody v herectví, kterou nazval biomechanikou.[7] Systém cvičení měl herce naučit přesně ovládat své tělo a využívat jeho pohyb k vyvolání emocí. Znalost mechaniky vlastního těla může pomoci vytvořit jedinečnou výrazovou formu. Ve svém divadle zdokonaloval a zaváděl nové techniky režijní práce a nový přístup k výchově herců. Chtěl vytvořit styl odpovídající věku strojů.[3]

Úzce spolupracoval s Majakovským. Jejich prvním společným představením byla Mystérie-buffa, symbolický obraz oslavující revoluční převrat a nový život. Monumentální jeviště propojovalo účinkující s publikem. Druhá verze z roku 1921 měla velký úspěch na mnoha scénách v Rusku.

Thumb
Scéna L. Popovové pro hru Velkolepý paroháč (1922)

V roce 1922 uvedl hru belgického expresionisty Fernanda Crommelyncka Velkolepý paroháč, ve které byly poprvé výrazně uplatněny principy biomechaniky v hereckém projevu a revoluční scénografické řešení ve stylu konstruktivismu (lešení, herci v kombinézách, cirkusové triky a pod.).[3]

V těchto letech dosahoval největší životní úspěchy. V roce 1923 mu byl udělen titul Národní umělec Sovětské republiky a znovu získal vlastní divadlo, známé jako Státní divadlo V. E. Mejercholda (GOSTIM).

Politické špičky stále častěji jeho avantgardní divadelní inscenace podrobovaly kritice a opouštěli jej i diváci. Týkalo se to i jeho zpracování ruské divadelní klasiky: Gogolův Revizor (1927) nebo Gribojedovovo Hoře z rozumu (1928). V roce 1928 odjel na pět měsíců do Francie, odkud adresoval kulturním institucím Sovětského svazu dopis s žádostí o poskytnutí finančních prostředků, které by umožnily další existenci jeho divadla. Sovětské vedení tento dopis ostře odsoudilo a Mejerchold byl označen za představitele „rozběsněné maloburžoazní inteligence“. Na Stalinův zásah mu bylo umožněno pokračovat v činnosti.[1] Po návratu do Moskvy inscenoval dvě Majakovského satiry na sovětskou byrokracii: Štěnici a Horkou lázeň, které však nebyly příznivě přijaty.

30. léta – impresionistické období

Ve třicátých letech, zvláště po smrti Majakovského, Mejercholdovo divadlo hledalo nový repertoár. Tato léta byla dobou postupného útlumu revolučního Mejercholdova divadelního programu let dvacátých. Odkláněl se od biomechaniky k psychologicko-realistickému hereckému pojetí. Vrátil se ke klasickému repertoáru, ve kterém v hlavních rolích vystupovala jeho druhá manželka – herečka Zinaida Rajchová. Vrcholem tvorby závěrečné etapy režisérova života se staly impresionisticky laděné inscenace s nádhernou výpravou a stylizovanými dekoracemi: Dáma s kaméliemi (1934) A. Dumase a Piková dáma (1935) A. S. Puškina.[1]

Hlavním důvodem Mejercholdova ústupu od radikálního programu předchozího desetiletí byl nepochybně především neustálý politický tlak na jeho osobu. V polovině 30. let, v souvislosti s počátkem éry stalinských čistek, se tento tlak proměnil ve skutečnou štvanici. Mejerchold byl prohlášen za formalistu a nepřítele socialistického umění (ve stalinistickém Rusku se ujalo obecné označení linie stylizovaného divadla jako „mejercholdovština“). Mejerchold se veřejně kál ze svých „hříchů“ spáchaných na divadle a distancoval se od své předchozí tvorby. Kritické útoky na něj se však dále stupňovaly a vyvrcholily likvidací jeho divadla. Mejerchold byl doslova na dlažbě.[3]

Od roku 1936 se kritika vedoucích stranických orgánů zaměřila především na práci avantgardních divadel. Mejerchold byl nařčen, že kazil klasický repertoár, nevytvořil ani jednu sovětskou inscenaci a demoralizoval celý soubor. Rozhodl se nastudovat Ostrovského román Jak se kalila ocel. Premiéra měla být uvedena k 20. výročí říjnové revoluce, avšak zpracování se nelíbilo politickým představitelům. Hra pod názvem Jeden život byla zakázána a v novinách Pravda vyšel článek označující Mejercholdovu práci jako cizí sovětskému umění. V jeho práci byly shledávány buržoazní, formalistické přístupy. Usnesením Výboru pro umění v lednu 1938 bylo jeho divadlo zlikvidováno.[6] K. S. Stanislavskij mu nabídl práci režiséra v operním divadle, kvůli jeho náhlému úmrtí to však nebylo realizováno. Se Stanislavským jej pojí ještě jedna skutečnost, a to opačný názor na užití herecké metody. Zatímco Stanislavský byl zastáncem realismu a historismu, Mejerchold vlastně vymyslel princip herecké biomechaniky, která na rozdíl od Stanislavského metody nekladla důraz na duši a herecké vyjádření, ale na tělo a jeho fyzické fungování.

Zatčení a poprava

Thumb
Fotografie po zatčení

I přesto, že zpočátku Mejerchold sympatizoval s bolševismem a revoluci v Rusku uvítal, během třicátých let začal otevřeně nesouhlasit s oklešťováním kultury a umění komunistickou stranou v čele se samotným Stalinem. Na jaře roku 1939 napsal drtivou kritiku soudobého stavu sovětské divadelní i umělecké scény, kde kritizoval především nejasné požadavky oficiálně konformních stranických struktur, které kladly důraz na odstranění všech podob formalismu. Podle Mejercholda komunistická strana za formalismus označovala vše, co nebylo v souladu s její stranickou linií, což je počátek konce avantgardy jako takové.

Dne 20. června téhož roku byl zatčen a později surově mučen. Poté, co napsal dopis hlavnímu prokurátorovi Vyšinskému, v němž popsal hrůzné metody výslechů ze strany vyšetřovatele Borise Rodose, byl bez veřejného slyšení 2. února 1940 zastřelen. Jeho manželka Zinaida Rajchová, která protestovala proti jeho zatčení, byla v červenci 1939 nalezena v bytě brutálně zavražděná. Dokumenty k případu chyběly a žádné policejní vyšetřování se nekonalo.[8]

Remove ads

Rehabilitace

Thumb
Mejercholdovo muzeum v Penze

V roce 1955 byl Mejerchold rehabilitován. Jeho vnučka nechala v roce 1956 postavit společný pomník Mejercholda a Rajchové na Vagankovském hřbitově v Moskvě, protože místo uložení jeho ostatků ani datum úmrtí nebylo známo. Teprve v únoru 1988 bylo Mejercholdově vnučce umožněno nahlédnout do spisu KGB a seznámit se s okolnostmi jeho zatčení a smrti. 2. února 1990 byl poprvé zveřejněn den úmrtí V. E. Mejercholda. Jeho popel byl uložen ve společném hrobě na hřbitově u Donského kláštera v Moskvě společně s mnoha dalšími oběťmi stalinského režimu.

Hned po oficiální rehabilitaci V. Mejercholda v roce 1955 vznikla komise zabývající se tvůrčím dědictvím režiséra. Koncem roku 1988 bylo přijato usnesení o vytvoření pamětní síně (Museum-byt) v Moskvě jako pobočky Státního divadelního muzea A. A. Bachrušina. V roce 1991 bylo založeno Mejercholdovo centrum zabývající se vědeckou a vzdělávací činností v oblasti divadelního umění. Památník mu v roce 1999 vytvořilo i rodné město Penza.

Remove ads

Tvorba

Divadelní tvorba

Herectví

Režie

Divadlo RSFSR

Mejercholdovo divadlo (GOSTIM)

  • 1923 – Země na konci S. M. Treťjakov – výtvarník L. Popovová
  • 1924 – Trust D. E. Podle I. Erenburga – I. Šlepjanov, V. F. Fjodorov
  • 1924 – Učitel Bubus A. Fajko – režie V. E. Mejerchold, výtvarník I. Šlepjanov
  • 1924 – Les A. N. Ostrovskij – výtvarník V. Fjodorov
  • 1925 – Mandát N. R. Erdmann – výtvarníci I. Šlepjanov, P. V. Williams
  • 1926 – Revizor N. V. Gogol – výtvarník V. V. Dmitrijev, V. L. Kiselev, V. E. Mejerchold, I. Šlepjanov
  • 1926 – Řvi, žlutá země S. M. Treťjakov – společně s pomocným režisérem V. Fjodoroverm, výtvarník S. M. Jefimenko
  • 1927 – Okno do vesnice P. M. Akulšin, výtvarník V. A. Šestakov
  • 1928 – Hoře rozumu podle komedie A. S. Gribojedova Hoře z rozumu – výtvarník N. P. Uljanov, hudba B. V. Asafjev
  • 1929 – Štěnice V. Majakovskij – výtvarník Kukryniksy, A. M. Rodčenko, hudba D. D. Šostakovič
  • 1929 – Velitel armády 2 I. L. Selvinskij – výtvarník V. V. Počitalov, scéna S. E. Vachtangov
  • 1930 – Výstřel A. I. Bezimenskij – režiséři V. F. Zajčikov, S. V. Kozikov, A. E. Nestěrov, F. P. Bondarenko pod vedením V. Mejercholda, výtvarníci V. V. Kalinin, L. N. Pavlov
  • 1930 – Horká lázeň V. Majakovskij – výtvarník A. A. Dejneka, scéna S. E. Vachtangov, hudba V. Šebalin
  • 1931 – Poslední rozhodující V. V. Višněvskij – architekt S. E. Vachtangov
  • 1931 – Seznam díkůvzdání J. Oleša – výtvarník K. K. Savickij, V. E. Mejerchold, I. Lejstikov
  • 1933 – Přistoupení J. L. German – výtvarník I. Lejstikov
  • 1933 – Svatba Krečinského A. V. Suchovo-Kobylin – výtvarník V. A. Šestakov
  • 1934 – Dáma s kaméliemi A. Dumas ml. – výtvarník I. Lejstikov
  • 1935 – 33 omdlení podle povídek A. P. Čechova – výtvarník V. A. Šestakov

Jiná divadla

Filmografie

  • Portrét Doriana Graye (1915) – režisér, scenárista, představitel role lorda Henryho
  • Silný člověk (1917) – režisér
  • Bílý orel (1928) – produkce
Remove ads

České překlady

  • MEJERCHOLD, Vsevolod Èmil'jevič. Přestavba divadla: úvahy o moderním divadle a jeho funkci. Praha: Athos, 1946. 56 s.
  • MEJERCHOLD, Vsevolod Èmil'jevič et al. Moderní tvář divadla. Překlad Karel Martínek. Vyd. 1. Praha: Československý spisovatel, 1962. 155 s. cnb000111108.

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads