Vzlet

Vzlet je fáze letu, při níž se letecký prostředek odpoutá od země a stane se letuschopným. U letadel stoupajících vertikálně se v angličtině říká liftoff.

F/A-18 vzlétající z letadlové lodi

Vzlétající Embraer E175

U letadel, která vzlétají horizontálně, to obvykle zahrnuje začátek přechodem z pohybu po zemi na startovní dráze. Balony, vrtulníky a některá specializovaná letadla s pevnými křídly (VTOL jako Harrier nebo Bell Boeing V-22 Osprey) dráhu nepotřebují.

Horizontální

Nastavení výkonu

Tři dopravní letouny vzlétající současně (všimněte si podobného úhlu náběhu)

U lehkých letadel se během vzletu obvykle používá plný výkon. U velkých dopravních letadel se může používat snížený výkon pro vzlet, kdy se použije méně než plný výkon, aby se prodloužila životnost motorů, snížily náklady na údržbu a omezil hluk. V některých nouzových situacích lze výkon následně zvýšit, aby se zlepšil výkon letadla. Před vzletem se motory — zejména pístové — rutinně rozeběhnou na vysoký výkon, aby se zkontrolovaly případné problémy související s motorem. Letadlu je poté umožněno zrychlit na rychlost rotace (rychlost zvednutí přídě). Termín rotace (rotation) se používá proto, že letadlo se stále na zemi otáčí kolem osy hlavního podvozku, obvykle díky jemné manipulaci s letovými řídicími plochami, aby se umožnila nebo usnadnila změna prostorové polohy letadla (jakmile pod / nad křídly dojde k dostatečnému obtékání vzduchu, letadlo se samo odlepí od země; řízení slouží k usnadnění tohoto procesu).

Příď se zvedne na přibližně 5°–15° úhel nosu nahoru, aby se zvýšil vztlak křídel a umožnilo se odlepení od země. U většiny letadel by pokus o vzlet bez zvednutí přídě vyžadoval cestovní rychlosti ještě během jízdy po dráze.

Letadla s pevnými nosnými plochami určená pro vysoké rychlosti (například dopravní proudová letadla) mají potíže vytvořit dostatečný vztlak při nízkých rychlostech, které se vyskytují během vzletu. Proto jsou vybavena vztlakovými zařízeními , často včetně slotů (slats) a obvykle klapek (flaps), které zvětšují zakřivení a často i plochu křídla, takže je křídlo při nízké rychlosti účinnější a vytváří více vztlaku. Tato zařízení se vysouvají před vzletem a zatahují během stoupání. Mohou být vysunuta i v jiných fázích letu, například před přistáním.

Požadované rychlosti

Boeing 737-800 zatahuje podvozek během vzletu

Požadovaná vzletová rychlost se liší podle hmotnosti letadla a jeho konfigurace (například poloha klapek nebo slotů) a je posádce poskytována jako indikovaná vzdušná rychlost. U dopravních letadel se používá koncept V-rychlostí pro vzlet: V1, VR a V2. Tyto rychlosti jsou určeny nejen výše uvedenými faktory ovlivňujícími vzletový výkon, ale také délkou a sklonem dráhy a zvláštními podmínkami, jako jsou překážky za prahem dráhy. Pod rychlostí V1 je v případě kritické závady nutné vzlet přerušit. Nad rychlostí V1 pilot pokračuje ve vzletu a vrátí se na přistání.

Po ohlášení rychlosti V1 druhým pilotem následuje ohlášení VR neboli „rotace“ (rotate), což je rychlost, při níž se letadlo začne zvedat přídí. Rychlost VR u dopravních letadel je vypočítána tak, aby letadlo mohlo dosáhnout předepsané výšky nad koncem dráhy při rychlosti V2 s jedním nefunkčním motorem.

Poté se ohlásí V2 (bezpečná vzletová rychlost). Tato rychlost musí být udržována po selhání motoru, aby letoun splnil výkonové požadavky na stoupavost (rate of climb) a úhel stoupání (angle of climb).

U jednomotorových nebo lehkých dvoumotorových letounů pilot vypočítává délku dráhy potřebnou k vzletu a k přeletění případných překážek, aby zajistil dostatek použitelné dráhy pro vzlet. Může se přidat i bezpečnostní rezerva, která umožní v případě přerušeného vzletu (rejected takeoff) letoun na dráze zastavit. U většiny takových letadel každé selhání motoru automaticky znamená přerušený vzlet, protože i přejetí konce dráhy je obvykle bezpečnější než odlepení se od země s nedostatečným výkonem pro udržení letu.

Pokud je třeba překonat překážku, pilot stoupá rychlostí pro největší úhel stoupání (Vx), která vede k největšímu nárůstu výšky na jednotku urazené vodorovné vzdálenosti. Pokud není nutné překonat překážku, nebo po jejím přeletění, může pilot zrychlit na rychlost pro nejlepší stoupavost (Vy), při níž letadlo získá nejvíce výšky za nejkratší čas. Obecně řečeno, Vx je nižší rychlost než Vy a vyžaduje vyšší úhel náběhu (pitch attitude).

Rychlosti potřebné pro vzlet se vztahují k rychlosti vůči vzduchu (indikovaná vzdušná rychlost). Přítomnost proti větru (headwind) snižuje požadovanou traťovou rychlost (ground speed), protože přes křídla proudí více vzduchu. Typické vzletové vzdušné rychlosti dopravních proudových letounů se pohybují v rozmezí 240–285 km/h (130–154 kn; 149–177 mph). Lehká letadla, jako Cessna 150, vzlétají přibližně při 100 km/h (54 kn; 62 mph). Ultralighty mají ještě nižší vzletové rychlosti. U daného letadla vzletová rychlost obvykle závisí na hmotnosti — čím větší hmotnost, tím vyšší potřebná rychlost.^[1] Některá letadla jsou speciálně navržena pro krátký vzlet a přistání (STOL — Short Takeoff and Landing), čehož dosahují tím, že se dokážou odlepit od země při velmi nízkých rychlostech.

Asistovaný vzlet

Vlečné lano a vlečný letoun pohledem z kokpitu kluzáku

Asistovaný vzlet je jakýkoli systém, který pomáhá letadlu dostat se do vzduchu (na rozdíl od vzletu provedeného výhradně jeho vlastním výkonem): katapult, pomocné rakety, vlek, … Může být potřebný z několika důvodů: hmotnost letadla může přesahovat běžnou maximální vzletovou hmotnost, výkon může být nedostatečný, dostupná délka dráhy nemusí být dostačující, letiště může být horké a ve vysoké nadmořské výšce (Hot and High airfield), nebo může jít o kombinaci všech těchto faktorů. Asistovaný vzlet je nezbytný také pro kluzáky, které nemají motor a tudíž nejsou schopny vzlétnout samy. Proto je asistovaný vzlet vyžadován.

Vertikální

Vzlet horkovzdušného balonu

Vertikální vzlet označuje letadla nebo rakety, které vzlétají po svislé trajektorii. Vertikální vzlet odstraňuje potřebu letišť. Většina letadel s vertikálním vzletem je také schopna přistát horizontálně, ale existovala jistá německá raketová letadla Luftwaffe, která vzlétala pouze vertikálně a přistávala jinými způsoby. Bachem Ba 349 Natter přistával pomocí padáku po vertikálním vzletu. Další pozdní projekty vyvíjené v nacistickém Německu, jako Heinkel P.1077 Julia nebo Focke-Wulf Volksjäger 2, stoupaly k letovému stropu téměř svislým úhlem a později přistávaly na lyži.^[2]

VTOL

Letadla s vertikálním vzletem a přistáním (VTOL — vertical take-off and landing) zahrnují letadla s pevnými nosnými plochami, která mohou viset na místě, vertikálně vzlétat a přistávat, stejně jako vrtulníky a další letadla s poháněnými rotory, například tiltrotory.^[3][4][5][6] Některá VTOL letadla umí pracovat i v jiných režimech, například CTOL (conventional take-off and landing), STOL (short take-off and landing) a/nebo STOVL (short take-off and vertical landing). Jiná, jako některé vrtulníky, mohou fungovat pouze v režimu VTOL, protože nemají podvozek schopný snášet horizontální pohyb. VTOL je podmnožinou kategorie V/STOL (vertical and/or short take-off and landing).

Kromě vrtulníků existují ve vojenské službě dva typy VTOL letadel: stroje využívající tiltrotor (například Bell Boeing V-22 Osprey) a některá letadla využívající řízený proudový tah (directed jet thrust), jako je rodina letounů Harrier.

Raketový start

Vzletová fáze letu rakety se nazývá „raketový start“ (rocket launch). Starty na oběžnou dráhu nebo starty do meziplanetárního prostoru se obvykle provádějí z pevného místa na zemi, ale mohou také proběhnout z plovoucí platformy, jako je platforma San Marco nebo z plavidla Sea Launch.