Walter Bryan Emery

Walter Bryan Emery (2. července 1903 New Brighton, Liverpool – 11. března 1971 Káhira) byl britský egyptolog a terénní archeolog. Během druhé světové války sloužil v Egyptě jako důstojník britské armády a bezprostředně po ní působil v diplomatických službách. Byl profesorem egyptologie na Edwardsově koleji na University College London.^[1]

Walter Bryan Emery
Narození	2. července 1903 Liverpool (New Brighton), Velká Británie
Úmrtí	11. března 1971 Káhira, Egypt
Místo pohřbení	Britský hřbitov Káhira
Občanství	britské
Vzdělání	Archeologický institut v Liverpoolu
Alma mater	St Francis Xavier's College
Povolání	egyptolog, terénní archeolog, vysokoškolský profesor, diplomat
Zaměstnavatel	University College London
Ocenění	Společník Britské akademie komandér Řádu britského impéria
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Walter Bryan Emery se narodil jako syn Waltera Thomase Emeryho, ředitele vysoké školy technické a jeho manželky Beatrice Mary, roz. Benbowové. Studoval na jezuitské škole St Francis Xavier's College v Liverpoolu, kde se začal zajímat o egyptologii. Ve 13 letech četl knihy o objevech v Núbii a Egyptě, navštěvoval egyptskou sbírku v městském muzeu. Rodiče z něj chtěli mít námořního inženýra a po ukončení školy se proto krátce učil technickému kreslení. Díky svému výcviku se stal vynikajícím kreslířem, což se později uplatnilo v jeho egyptologických publikacích i ve vojenské kariéře během druhé světové války.

V letech 1921–1923 studoval na Archeologickém institutu v Liverpoolu a v roce 1923 se poprvé vydal do Egypta jako asistent Egyptské průzkumné společnosti. Podílel se na vykopávkách v lokalitě el Amarny, starověkého města ve středním Egyptě, které založil faraon Achnaton. Od roku 1924 vedl vykopávky v Thébách pro Liverpoolskou univerzitu. Na starověkém pohřebišti Šejch Abd el-Qurna nalezl a restauroval desítky hrobek. Současně pracoval i na dalších lokalitách. S Howardem Carterem spolupracoval na Tutanchamonově hrobce v Údolí králů, v Armantu v Horním Egyptě nalezl tzv. Bucheum, pohřebiště posvátných býků.

Královská koruna nalezená v Ballaně

V roce 1929 byl jmenován ředitelem terénního archeologického průzkumu Núbie pod záštitou Egyptské vládní služby pro památky s oprávněním prozkoumávat a vykopávat všechna starověká místa v Núbii, která měla být zaplavena po zvýšení hráze Asuánské nízké přehrady. S prací mu pomáhala jeho manželka Molly (Marie Magdalena), s níž se oženil v roce 1928. Během své mise zorganizoval průzkum více než 70 lokalit a dvou tisíc hrobů. V Ballaně a Qustulu (dnes již zaplavené lokality) objevil společně s Lawrencem Kirwalem velké mohyly s lidskými ostatky a pohřební výbavou ze 4. století n.l. z do té doby málo známé kultury Skupiny X ( stříbrné královské koruny a další šperky, zbraně, bronzové nádoby, svícny ). Tato událost je označována za největší archeologický objev v Núbii v 1. polovině 20. století.^[2] Svůj nález Emery popsal v populární knize s názvem Núbijský poklad (1948). V núbijské pevnosti Kubán vykopal stovky hrobek, domů a několik sídel. Právě zde Emery vyvinul svou metodu analýzy hliněných staveb.

Od roku 1935 vedl pro Káhirské muzeum vykopávky v severní Sakkáře, kde nalezl mnoho velkých hrobek příslušníků vládnoucí elity z raně dynastického období.^[3] Na podzim roku 1938 objevil hrobku S3357 z doby faraona Ahy, která je známá jako nejstarší hrobka v Sakkáře. Emeryho posledním významným nálezem před druhou světovou válkou byla hrobka S3471, která obsahovala velké množství mědi.

Po vypuknutí války byl na základě svých znalostí místních poměrů převelen ke zpravodajskému oddělení v generálním velitelství britských vojsk v Egyptě v Káhiře. Jeho kreslířské dovednosti byly využity při zpracování map. Později sloužil v 8. armádě v Západní poušti, po bitvě u El Alameinu obdržel vyznamenání Mention in Despatches (MiD) a byl povýšen na podplukovníka.

Bezprostředně po válce, kdy mnoho archeologických nalezišť bylo stále nepřístupných, Emery přijal diplomatické místo na britském velvyslanectví v Káhiře. V roce 1947 působil jako atašé, poté se vypracoval na prvního tajemníka. V roce 1951 byl jmenován profesorem egyptské archeologie a filologie na Londýnské univerzitě, kde působil až do roku 1970. Během prázdnin se Emery mohl v omezené míře vrátit k práci v terénu. Vedl vykopávky v Sakkáře, které byly obnoveny v roce 1953.

V letech 1956–1964 se podílel na záchraně staveb a památek ohrožených výstavbou nové Asuánské přehrady. Pracoval sedm sezón v Súdánu, v Buhénu a Qasr Ibrimu. V rámci kampaně UNESCO od roku 1960 dohlížel na demontáž a přepravu chrámů do Chartúmu. Měl také na starosti celkové vedení geodetických a dalších prací v Núbii. V roce 1964 se vrátil do Sakkáry, kde v západní části severní náhorní plošiny nalezl mastaby z období Třetí dynastie. Téměř 50 let neúspěšně pátral v Sakkáře po hrobce Imhotepa, lékaře, astronoma a architekta, který byl ve své době uctíván jako bůh lékařství. V sezóně 1968–1969 zaznamenal významný objev pohřebiště s tisíci mumifikovaných zvířecích ostatků (posvátných býků, sokolů, paviánů a ibisů).^[4]

V roce 1959 byl zvolen členem Britské akademie a v roce 1969 byl za přínos egyptologii jmenován komandérem řádu britského impéria (CBE).

Od poloviny 60. let se Emeryho zdraví zhoršovalo. Zemřel 12. března 1971 v káhirské nemocnici, kam byl odvezen po záchvatu mrtvice, který ho postihl během prací na vykopávkách v Sakkáře.^[5] Emery byl pohřben na britském hřbitově ve Staré Káhiře ^[6]

Publikace (výběr)

• 1938 Excavations at Saqqara - The Tomb of Hemaka. Government Press, Káhira
• 1939 Hor-aha, Káhira
• 1949 Great Tombs of the First Dynasty I, Káhira
• 1954 Great Tombs of the First Dynasty II, Londýn
• 1958 Great Tombs of the First Dynasty III, Londýn
• 1961 Archaic Egypt, Edinburgh
• 1962 A Funerary Repast in an Egyptian Tomb of the Archaic Period, Leiden