Wilhelm Lenk z Wolfsberku

Nikolaus Wilhelm svobodný pán Lenk z Wolfsberku (* 17. března 1809 v Budějovicích ; † 18 října 1894 v Opavě) byl rakouský polní zbrojmistr a vědec z šlechtické rodiny Lenků z Wolfsberku. Od 60. let 19. století držel hodnost generálmajora, byl zemským ředitelem dělostřelectva a podílel se na obraně Vídně během prusko-rakouské války. Zdokonalil proces výroby trinitrocelulózy.

Wilhelm Lenk von Wolfsberg
Narození	17. března 1809 nebo 1809 České Budějovice
Úmrtí	18. října 1894 nebo 1894 (ve věku 84–85 let) Opava
Děti	Susanne Friederike Berta Hermine Freiin Lenk von Wolfsberg
Příbuzní	Bertha Malwine Antonie Freiin Putz von Rolsberg, Katharina Freiin Putz von Rolsberg a Eva Anastasia Freiin Putz von Rolsberg (vnoučata)
Vojenská kariéra
Hodnost	generál
Vyznamenání	Vojenský záslužný kříž 3. třídy Řád červené orlice 3. třídy Řád svatého Michala rytíř Císařského řádu Leopoldova komandér Řádu čestné legie
multimediální obsah na Commons

Vojenská kariéra

Wilhelm svobodný pán Lenk von Wolfsberg kolem roku 1865

Wilhelm Lenk z Wolfsberku se narodil v roce 1809 v Českých Budějovicích. Ve čtrnácti letech byl formálně přijat do 4. dělostřeleckého pluku císařské armády a od roku 1826 procházel dělostřeleckou přípravou v rakouských vojenských výcvikových střediscích a v dělostřeleckém sboru, kde byl v roce 1831 povýšen do hodnosti poručíka.

V následujících letech byl velitelem dělostřeleckého oddílu v mohučské pevnosti a v roce 1839 se stal nadporučíkem v 1. polním dělostřeleckém pluku.

V roce 1848 opět povýšil a sloužil nejprve u pražského regimentu a rok poté jako velitel v Petrovaradínské pevnosti. V roce 1851 sloužil u vídeňského odboru správy dělostřelectva v 2. dělostřeleckém pluku a ke konci roku byl jž jako major přidělen ke generálnímu oddělení dělostřelectva, kde se mohl plně věnovat své práci v oboru technické chemie.^[1]

Wilhelm Lenk byl i nadále povyšován a v říjnu 1857 se stal plukovníkem.^[2][3] Tuto pozici si udržel až do února 1861, kdy byl povýšen na generálmajora a pověřen řízením dělostřeleckého výboru.^[4] O rok později byl jmenován zemským ředitelem dělostřelectva ve Vídni.^[5][6]

Během prusko-rakouské války v roce 1866 získal zásluhy jako velitel dělostřelectva opevněného tábora u Vídně posílením předmostí Floridsdorf. To mu přineslo vyznamenání Vojenským záslužným křížem a povýšení na polního maršála.^[7]

U příležitosti výročí 50 let Lenkovy vojenské služby mu byl 12. října 1872 udělen Řád železné koruny 2. třídy a byl jmenován velitelem olomoucké pevnosti a tuto funkci zastával až do roku 1877,^[8][9] kdy mu byl udělen čestný titul polního zbrojmistra a na vlastní žádost odešel do důchodu.^[10][1]

Vědecká kariéra

Polní zbrojmistr Wilhelm svobodný pán Lenk z Wolfsberku, 1877

Od roku 1849 se Lenk zabýval vědeckou prací, především zušlechťováním a lisováním střelné bavlny (trinitrocelulózy). Pokusil se použít střelnou bavlnu jako pohonnou látku ve zbraních. V roce 1851 proto byla v Hirtenberku založen c. k. Erární ústav pro střelnou bavlnu, předchůdce zbrojovky Hirtenberger AG, která existuje dodnes.

Ve svém vydání z 27. března 1852 se zmiňoval časopis Oesterreichischer Soldatenfreund o reakcích na jejich rok starý článek týkající se Wilhelma Lenka z Wolfsberku: „Zahraniční noviny byly v poslední době plné zpráv o pokusech prováděných v Mohuči se střelnou bavlnou pro vojenské účely, které jeden c. k. důstojník dělostřelectva natolik zdokonalil, že jeho přípravek dosahuje při použití jak u děl, tak i u malých zbraní, ty nejskvělejší výsledky. Ostatně to, o čem se nyní dovídáme, už naši čtenáři znají z čísla 41 z 5. dubna minulého roku. Jen jsme tehdy váhali jmenovat vynálezce této vylepšené střelné bavlny, ale v současné době, kdy toto jméno již proniklo na veřejnost, věříme, že nebudeme indiskrétní, když jej zde zmíníme. Je jím c. k. major 2. dělostřeleckého pluku baron Lenk z Wolfsberku. ^[11]

Wilhelmu Lenkovi se podařilo vyrobit trinitrocelulózu [C₁₂H ₇(3NO₄)O₁₀], která splňovala armádní požadavky na dlouhou životnost, rovnoměrné spalování při vysoké rychlosti hoření a necitlivost na teploty až do bodu vznícení nad 136 °C.^[12] Proces řízeného zhutňování vlákna ve střelné bavlně byl Wilhelmem Lenkem z Wofsburku patentován 4. června 1864.^[13] Záhy byl pozván, aby přednášel v Anglii a Francii. Ve Francii osobně přednášel císaři Napoleonovi III. a obdržel z jeho ruky obdržel komandérský kříž Čestné legie a schránku s jeho iniciálami bohatě zdobenou brilianty.^[10][14] Výroba byla ale v Rakousku předčasně ukončena po dvou výbuších zásobníků v roce 1865 kvůli obavám ze samovznícení.

Bylo fatálně unáhlené, že metoda vyvinutá generálmajorem Lenkem z Wolfsberku pro použití střelné bavlny jako pohonné látky ve zbraních nebyla po explozi skladiště využita. Ostatně právě rakouské dělostřelectvo, jehož důstojníci byli absolventi inženýrské akademie, utrpělo nejtěžší porážku u Königgrätzu: baterie mrtvých.

Anastasius Grün^[15]

Wilhelm Lenk také vynalezl perkusní pojistku, která se osvědčila, nový druh kartáčového granátu a demontovatelné hlavně pro horská děla. Dále přišel s konstrukcí tzv. klínových spouští pro puškové zbraně. Výsledky byly přesvědčivé, a proto jimi bylo vybaveno 30 polních baterií.^[14][1]

Rodina

Rodina Lenků z Wolfsberku (kolem roku 1865)

Erb Lenků z Wolfsberku v roce 1829

Wilhelm Lenk z Wolfsberku byl synem plukovníka a držitele vojenského řádu Marie Terezie Jakoba Lenka. Jeho nevlastním bratrem byl rakouský diplomat August Lenk.

Wilhelm se oženil 24. června 1833 v Mohuči s Eveline Aloisií Schreher. Měli spolu dva syny – Rudolfa (který také udělal kariéru v armádě) a Eugena a tři dcery - Eveline, Malwine a Bertu. Berta se narodila v roce 1848 v Mohuči, vdala se za poslance Říšské rady, velkostatkáře a majitele pivovaru barona Karla Boromejského Ferdinanda Putze z Rolsberku.^[16] O devět let starší Malvine se provdala za generálmajora Constantina Buola z Wischenau a zemřela v Opavě, jako její otec.^[17]

Pozdější ohlasy

Firma Hirtenberger AG odvozuje svůj vznik od Lenkova vynálezu z roku 1849. Ve vzpomínkové publikaci ke 150. výročí jejího založení píše: „Vyráběla se zde střelná bavlna pro rakouské dělostřelectvo, aby se používala jako náhražka za jedinou tehdy známou pohonnou látku – černý prach. Za touto revoluční myšlenkou stál kapitán Wilhelm svobodný pán Lenk a Wolfsberku, kterého v tomto projektu podpořil generální ředitel dělostřelectva Franz rytíř z Hauslohu." Kvůli výše zmíněným obavám, byla ovšem výroba střelné bavlny zastavena a prášek z nitrocelulózy se neměl používat ve zbraních a střelivu až do roku 1890.^[18] V 90. letech 19. století se střelná bavlna stala nenahraditelným materiálem při výrobě prvních torpéd.

Roku 2014 u příležitosti 150. výročí registrace Lenkova patentu na „stabilizovanou nitrocelulózu“ přejmenoval Rakouský úřad pro výzbroj a obrannou techniku velitelskou budovu své střelnice ve Steinfeldu na „Kommandogebäude Lenk“.^[19]

Vyznamenání

Wilhelm Lenk z Wolfsburku obdržel řadu ocenění, včetně:

• Rytířský kříž Leopoldova řádu dne 10. srpna 1854 ^[20]
• Ruský Řád svatého Stanislava II. třídy, před rokem 1860 ^[21]
• Pruský Řád červené orlice II. třídy v roce 1861 ^{[22] [23]}
• Komandérský kříž Řádu svatého Michaela za zásluhy^[24], císařské schválení dne 4. prosince 1863
• Vojenský záslužný kříž od císaře Františka Josefa I. dne 13. září 1866 ^[25]

Literatura

• M. Pelouze: On gun-cotton, with reference to the new methods of General Baron von Lenk for preparing and employing this substance, in Philosophical Magazine, Series 4 (1871–1875), Volume 28, Londýn 1864
• Siegfried Julius von Romocki: Geschichte der Explosivstoffe. Svazek 2: Die rauchschwachen Pulver in ihrer Entwicklung bis zur Gegenwart. dotisk vydání z roku 1896, Brémy 2013, ISBN 978-3-95580-637-8
• Constant von Wurzbach: Lenk von Wolfsberg, Jacob Freiherr. in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 14. díl. vydala c. k. Dvorská a státní tiskárna, Vídeň 1865, S. 361–363 (Digitalisováno)
• Antonio Schmidt-Brentano: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918. Österreichisches Staatsarchiv, 1907.
• Baron v. Lenk's verbesserte Schießbaumwolle.